Paranoidní cenzura ve všem, co se jakkoli odchylovalo od kodifikovaného jazyka ideologie, ale i od kodifikovaného jazyka vůbec, hledala, když ne zrovna útok proti samotné podstatě režimu, tak snahu o pobuřování či ideologickou diverzi. Ač své varování otec pronesl duchu doby, klada důraz na ideové vyznění, moc jsem mu neporozuměl. Jak by asi mohla podle mého tehdejšího rozoumku špatně napsaná věta podvracet republiku?

Mnohem později jsem pochopil, že slova byla a dodnes jsou důležitá; že slova nepředstavují pouhé nástroje k dorozumívání. Jejich prostřednictvím uchopujeme a chápeme svět. Skrze ně světu začínáme rozumět a orientovat se v něm. Že svět do nás vstupuje právě skrze slova a díky nim jej můžeme rozebírat na součásti a mezi nimi hledat souvislosti. A že: v řadě neposlední skrze slova se stáváme lidmi.

Komunistická cenzura nebyla tak poučená. Jednala instinktivně. Ona i celý režim existovaly díky slovům. Ona i celý režim také uchopovaly svět slovy. Ne samozřejmě ten, v němž jsme žili a jenž nám potměšile odhaloval jejich ubohost, ale svět, v nějž nás nutily věřit, anebo alespoň předstírat, že v něj věříme.

Slova, jimiž jej utvářely, podle potřeby překrucovaly, znásilňovaly, dodávaly jim obsah posunutý, někdy až s významem protichůdným k tomu původnímu, autentickému.

Třebas slovo „mír“. Považujíce se za nejušlechtilejší lidské uspořádání, nás přece přesvědčovaly, ať konaly cokoli, že jen oni usilují o mír opravdový, ačkoli celou zemi zanechaly zpustošenou, jakoby jí prošla válka. Každý, kdo tehdy přicházel s poselstvím míru, vyvolával úděs. Budil podezření, že pod rouškou míru přináší útlak, násilí a nesvobodu. Někdy je opravdu i přinesl.

Dnes je tomu zcela jinak. Máme svobodu slova a slova přestala mít někdejší třeskutý význam. Máme proto dojem, že s nimi můžeme konečně po libosti zacházet; máme proto pocit, že díky svobodě je jejich důsažnost nicotná, nanejvýš zanedbatelná. Všechny ideologicky kodifikované jazyky přece zanikly. Tak jsme přesvědčeni, že se slovy můžeme nakládat po libosti, aniž bychom si mohli ublížit. Jak neprozíravé!

Jedno se přece nezměnilo: Slovy nadále vytváříme svět, v němž žijeme. Díky nim jej uchopujeme a rozumíme mu. Díky nim se s ním ale můžeme i nadále osudově míjet. Přestat jej chápat. Dokonce nerozumět i sobě v něm. A stát se tak snadno rukojmí těch, kteří naši pošetilost jako první prohlédnou a proti nám použijí.

Jsme na tom překvapivě hůře, než byl můj otec. Za něho bděl cenzor. Za nás nebdí nikdo, jen my sami. A v tom je ta zapeklitost.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.