Vejdete-li na prostranství – odkudkoli – vyhrne se proti vám les předpažených tyček, na jejichž konci je umně umístěn mobilní telefon. Ne proto, aby se telefonující s telefonovaným překřikoval, řva na délku tyčky.

Nikdo nikomu netelefonuje. Předpažené tyčky, dostatečně vzdálené od majitelů, na obrazovce telefonu ukazují blažené výrazy jejich držitelů či držitelek, ani se digitálně zobrazují spolu s vybranou pamětihodností, popřípadě s turisticko-průmyslovou atrakcí, jichž během roku na Staromáku zažijete nepřeberné množství.

Mezi tyčkaři jsou i takoví frajeři, co si necvakají jen snímek za snímkem, ale rovnou si natáčejí hýbající se obrázky, na nichž rozpohybovaný tyčkař či tyčkařka dominuje, volaje či volajíc cosi v jazyce mateřském, mně zpravidla nesrozumitelném, na svůj obraz, zakletý do světa číslicového.

Správně jste pochopili, usoudili-li jste, že tyčkaři jsou ve skutečnosti selfíci, tedy bytosti lidského rodu, co se za pomoci mobilu pokoušejí sami sebe zachytit, ať už v podobě znehybnělé či rozpohybovaného obrázku, a tak zvěčněni, i zvěcněni, se umísťují do světa virtuálního.

Jen to množství ztopořených tyček by bylo třeba zesynchronizovat, pokud bychom chtěli získat hmatatelnou představu toho, čím kdysi byla spartakiáda.

Tuhle jsem tu zastihl dvě dívky. Zjevně jedna druhou znaly. Obtancovávaly se, vznášely se okolo sebe navzájem, tyčky vztyčené, a cvakaly ostošest. Dávaly pozor, aby v záběru se neocitla rušivě ta druhá, aby zvěčněny i zvěcněny putovaly do světa číslicového každá sama za sebe.

V dobách dřevní fotografie, kdy jste museli mít speciálně pro to upravený přístroj, jemuž se říkalo fotoaparát a jehož vnitřnosti netvořila jakási čipová karta, ale poctivý, v dobách ještě dřevnějších prudce hořlavý kinofilm, a kdy z něho vyloudit obrázek stálo mnohé úsilí – v mém případě často úsilí marné – vynakládané ve fotografické laboratoři, tedy v těchto dobách by nejspíš jedna druhou požádala: „Vycvakni mě!“

Proč tomu tak dnes zhusta není, vždyť i dnes selfíčka dělají „cvaky-cvak“, nevím. Možná je to dobou, která nás má k tomu, abychom byli každý sám pro sebe, abychom se spoléhali na svoji maličkost a abychom své okolí víc vnímali jako nepříjemnou konkurenci.

Tyčky, které se před námi topoří, jsou toho dokladem. Potvrzují mé neblahé tušení, že osamocení už nepovažujeme za ránu osudu, ale za žádoucí stav. V něm je nepřijatelné, abychom přišli k tyčce a nabídli jí: „Slečno, chcete, já vás cvaknu!“

Cvakne totiž ona nás. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.