Z pohledu členění politické scény jde o zdánlivě nepochopitelný spor. Avšak jen zdánlivě. Dělící čára na české politické scéně nevede jen mezi klasickou levicí a klasickou pravicí, ale rovněž mezi politikou civilizovanou a politikou, řekněme, sociálně darwinistickou, tedy politickou barbarskou. Jí se, jak se stále více ukazuje, vyznačuje právě Nečasova vláda. A tak ani kádrovácký výrok premiéra, jímž na Wagnerovou reagoval, že 21. březen, kdy končí její mandát ústavní soudkyně, bude „svátkem české demokracie“, nepřekvapí tím, že nemá zas tak daleko k podobným výroků komunistickým, jež se stavěly pro změnu za demokracii socialistickou.

Přístup Nečasovy vlády k otázkám sociálním a sociálního státu nemá moc daleko k přístupu, který k týmž otázkám měly vlády komunistické neblahé paměti. Oběma byl a je osud sociálně potřebných v zásadě lhostejný. Považují je nanejvýš za nutné zlo, raději však za příživníky na úsilí ostatního pracujícího lidu. Jediný rozdíl a protiklad mezi nimi spočívá v tom, že komunistické vlády se prohlašovaly za tvůrce nejdokonalejšího sociálního zaopatření na světě a stavěly na tom svoji ideologii, zatímco ideologie Nečasovy vlády sociální stát odmítá a razí vizi všemocnosti tržního prostředí i v otázkách sociálních. Proto veřejné sociální služby, jak jen může, privatizuje. V obou případech se důsledky nápadně podobají: pro sociální zajištění lidí jsou obdobně zničující.

Když německý sociálně demokratický kancléř Schröder v roce 2004 zaváděl reformu sociálního zajištění, vedoucí ke snížení dlouhodobé nezaměstnanosti, známou jako Harz IV., usiloval o to, aby kontrolní funkci nad průběhem reformy měla opozice. Požádal proto bývalého saského ministerského předsedu, křesťanského demokrata Kurta Biedenkopfa, aby se ujal role ombudsmana reformy. Jeho úkolem bylo vyhledávat konkrétní případy přílišné, avšak nezamýšlené tvrdosti dopadu reformy a navrhovat odpovídající, pokud možno okamžité korekce.

Nic takového se nedělo v době Julínkovy zdravotnické reformy, jejíž někdy nezamýšlená tvrdost lidem doslova ničila životy, aniž se jim dostalo pružné reakce ze strany státu, byvše zpravidla odkazováni na jakousi následnou analýzu. Nic takového se neděje ani v případě dnešních Drábkových opatření, tvrdě zasahujících, a nepochybně v řadě případů nezamýšleně, řadu stejně sociálně potřebných a bezmocných. V tom si myslím, alespoň podle jejího vyjádření, nachází Eliška Wagnerová zejména šílenost a asociálnost vládní sociální politiky.

Nepřekvapil v reakci na Wagnerovou ani vládní bavič Radek John. Postavil před nás variantu buď zbídačeného státu, anebo řeckou cestu. Možná by panu Johnovi měl někdo šetrně prozradit, proč jsou největšími věřiteli Řecka německé a francouzské banky. Ty věru nepřiplácely řeckým úředníkům na výplatě, jak zní jeden z mnoha mýtů, za to, že chodili do práce včas, ale velkoryse financovaly vyzbrojování řecké armády, jak jinak, německými a francouzskými zbrojními systémy.

Možná by ho mohl opatrně upozornit na ostravského sociologa Jana Kellera, který spočetl, že všechna, tak drastickým způsobem praktikovaná opatření vlády, sledující hlavně obranu před zneužíváním sociálních dávek, povedou k úspoře nanejvýš tak v řádu stovek milionů, zatímco korupce v souvislosti s veřejnými zakázkami stojí veřejné finance každým rokem desítky miliard ročně. Možná se ale mýlím já, možná se mýlí i pan Keller. Třebas to, co my nazýváme korupcí, je ve skutečnosti svérázným příspěvkem naší pravicové vlády k podpoře podnikání.

A tak štěstí, že máme ještě ministra financí Kalouska. Zakrátko hodlá potrestat starobní důchodce za to, že mají tu drzost a navzdory tendencím českého trhu práce, nepřejícího práci lidem nad padesát výše, si k důchodu vydělávají aktivní prací, platí dál daně, zdravotní a sociální pojištění. Podle Kalouska se tak přiživují na slevě z daně příjmu. Tu jim odebere a na sociálním systému tak vyloudí nějakou tu miliardu, a ne jako dosud troškař Drábek pár upocených milionů.

Kdo umí, holt umí. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.