Aforismy Oscara Wilda dělají dojem. „Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze,“ dodává k nim ústy jednoho vlastního hrdiny a já uznávám, že podobná akrobacie vlastně nedělá dojem na každého, nicméně ne každý taky rád přemýšlíme. To je pochopitelné.

Podumat zlehounka nad aforismem, který je už ze své vlastní podstaty pokaždé krátký, přitom nikdy nezabere moc času. Ne, to není jako četba Jméno růže.

Co to ovšem vlastně je aforismus? A co není:

Není jím možná světoznámý výrok Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“, i když... Vlastně nevím. Možná i to je aforismem a Oscar Wilde k tomu (i jinému) ústy další ze svých postav suše podotýká: „Pravda přestane být pravdivá, pokud jí věří více než jeden člověk.“ Což koresponduje také s tímto Wildeovým výrokem: „Když se mnou lidé souhlasí, vždycky cítím, že nemám pravdu.“

Výtečnou knížku Wildeových aforismů dal u nás dohromady před šesti lety Alexandr Tomský pod názvem Moudrost a vtip Oscara Wilda (2008) a s podtitulem Paradoxy, aforismy, postřehy. Je to počtení. Když se Tomský k mé bujné radosti vynořil roku 2010 v Klementinu na křtu Neffovy a mojí publikace Královská zábava (která snad rovněž nějaký ten aforismus zahrnula), upozornil jsem jej okamžitě na přednášku Umberta Eca „Wilde. Paradox a aforizmus“, jejíž český překlad Alice Fremrové z roku 2004 objevíme v Ecově skvělé knize O literatuře, která ovšem důsledně píše aforizmus s písmenkem Z jako aforizmus.

Alexandr Tomský dotyčný příspěvek pro konferenci o Wildeovi konanou na Boloňské univerzitě 9. listopadu 2000 tenkrát ještě neznal, což od té doby už napravil, ale jelikož na esej Umberta Eca nikde neupozornil (a po právu to při svém vzmachu nemá zapotřebí), udělám to i se svou kantorskou povahou sám. Tady.

Zmíněnou stať Umberta Eca jsem četl mnohokrát i proto, že pro mě leží v tom bodě škály náročnosti, kde občas už přestávám chápat, a taková četba mi tudíž zaručí, že se nejspíš nebudu nudit. A ten čestný doktorát, mimochodem, mohla Univerzita Karlova přece jen Umbertovi dát. S poklidem, s čistým svědomím. By to šlo. Ale jsme v Čechách.
*
„Není nic hůře definovatelného než aforismus,“ začíná Eco svoji bystrou analýzu, ale dá se jistě říci, že v případě aforismu se pokaždé jedná o rčení, výstižný výrok anebo životní pravidlo, které je duchaplné, i když není vždycky pravdivé. Howgh.

To, že aforismy občas lžou, si, prosím, pamatujme. Ne každý je košer a představuje stoprocentně prokázanou pravdu, zato však touží každý prohloubit nějaký názor. Což Umberto Eco ještě zpřesňuje. Aforismy podle něj obvykle chtějí prohloubit nějaký bod, v němž působí běžný názor jen povrchně.

Aby to nebylo tak jednoduché, náleží ovšem mezi aforismy také paradoxy, přičemž každý paradox je aforismem, ale ne každý aforismus je paradox.

A paradox má, dodejme, vyšší hodnotu než aforismus.

Zatímco aforismy semo tamo bezděky produkuje každý z nás (maminka je jenom jedna, pes, co štěká, nekouše) a může se klíďo píďo jednat i jen o klišé (byť brilantně vyjadřovaná), s paradoxy se to má náročněji. Vymyslet paradox sice na první pohled rovněž není kumšt, nicméně je kumšt vymyslet pravdivý paradox. Nu, a jak poznáme, že není paradox skutečným paradoxem, ale „jen“ aforismem?

To se dělá (nejen podle Eca) tak, že se jej pokusíme převrátit. Převrat sice nemusí vyjít, ale navzdory tomu, myslím, platí, že tzv. zmutovatelný paradox je... Ve skutečnosti aforismem.

Všimněte si přitom, že nerad používám před slovem aforismus přívlastek pouhý. I být jenom aforismem je totiž nepochybně elitní. Asi jako nemusíme hned být intelektuálem, ale jsme dobrým člověkem.

Oscar Wilde byl ovšem jak intelektuálem, tak člověkem, a to samé platí pro Umberta Eca, který ve své stati prokazuje (pro někoho překvapivě), že většina Wildeových paradoxů jsou vlastně „jen“ aforismy.

Abychom mohli pokračovat, definuji teď po vzoru aforismu i paradox. Stojí-li (parafrázuji Eca) aforismus v příkrém rozporu s všeobecným míněním, do té míry, že se na první (a třeba právě jenom první) pohled jeví lživý a nepřijatelný, a pouze po uvážlivé redukci jeho formy se ukáže jako nositel nějaké jen obtížně přijatelné pravdy, pak je to paradox.

Nu, a čím se paradox ještě liší od aforismu? Chce být uznán za pravdu, třebaže se jeví duchaplně (shrnuje Eco), zatímco paradox, ten vystupuje na první pohled jako lež a teprve po zralé úvaze „ukáže vlastní záměr vyjádřit to, co má autor za pravdivé“.

Duchaplnost přitom, dodejme, vězí v rozporu mezi provokací a obecným míněním. Umberto Eco, pravda, používá na místě slova rozpor "jemnějšího" termínu hiát.
*
Vůbec to nevadí, ale paradoxy nešťastného pana Wilda jsou, nutno říct, mutovatelné až prožlukle často. Uvedu příklad.
Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro vlastní ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni. Mutace tohoto výroku je, jak Eco upozorňuje, rovněž pravdivá a zní: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro vlastní ženu ne, a často, slyšel jsem, dokonce i pro ni.

Oscar Wilde také zůstává nápaditým autorem tohoto jen zdánlivého paradoxu:

Rozhovor by se měl dotknout všeho, ale neměl by se na nic soustředit. Zrovna tak ovšem platí převrácení téhož naruby. Rozhovor by se neměl dotknout ničeho a soustředit se přitom na všechno. Podobné příklady lability nicméně nemění nic na tom, že Oscar Wilde produkoval také naprosto nemutovatelné paradoxy. Příklad?

Sobectví není, žijeme-li, jak chceme. Sobectví je, žádat jiné, aby žili, jak chceme. Anebo: Na pomluveném tě vždy něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. A taky: Dovedu odolat všemu vyjma pokušení.

Lži? Pravdy ostatních.
Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.
Jsi-li zamilován, zprvu klameš sám sebe a nakonec vždy ty druhé.
Ženy v nás vyvolávají touhu vytvářet mistrovská díla, aby nám bránily v jejich realizaci.
Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda, to je archiv mrtvých náboženství.
Nuda je dospěním vážnosti.
Jen mělký člověk zná sám sebe.
Mohu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum je nesnesitelný.
Pouze velcí mistři stylu vždycky zvládnou projít nepozorovaně. (To se týká i stylu psaní, i doporučení „žij v skrytu“.)

Když říkáme pravdu, můžeme si být jisti, že budeme dřív nebo později odhaleni. Atd. S přípodotkem, že pravdivost některých Wildeových paradoxů, a to i těch, u kterých nelze provést mutaci, není prokazatelná nebo je přinejmenším na diskusi. Očividně totiž bývají prezentovány i jako provokace. Příklad?

Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými lidmi, aby si vysvětlili pozoruhodnou přitažlivost jiných. Jiný příklad? Nic, co se skutečně přihodí, není vůbec důležité. A nejtypičtější výrok na téhle silnici dandyů? První povinností v životě je být co možná nejvíc umělí. Druhou povinnost dosud nikdo neobjevil.
*
Umberto Eco se ovšem koncem předešlého tisíciletí zabýval taktéž jinými autory paradoxů a vysoce cení Karla Krause (1874-1936), který se kupříkladu nechal slyšet, že skandál začne teprve tehdy, když mu policie udělá konec. Anebo tvrdil, že jsou blázni psychiatry uznáni za cvoky definitivně teprv na základě toho, že se po internování chovají neklidně:-). Nicméně...

I sám génius a filuta Karel Kraus klesl v bahna hříchu jménem zmutovatelný (čti nemocný) paradox, který tak zůstával jen aforismem s párem totálně si protiřečících verzí, jak názorně lze demonstrovat na mutaci výroku o tom, že nic není tak bezedné jako ženská povrchnost: Nic povrchnějšího než bezednost ženy.
*
Jenom a pouze nezmutovatelné paradoxy ovšem uměl vytepávati Ecův miláček Stanisław Jerzy Lec (1909-1966), mistr nad mistry. Strašný je roubík pomazaný medem. Nebo: Zdálo se mi o skutečnosti. Jaká úleva bylo probuzení. Anebo: Sezame, otevři se – chci ven! Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hodně hluboce. A konečně: Svědomí měl čisté. Nepoužité.

A Eco dokonce tvrdí jednu neuvěřitelnou věc. U S. J. Lece, a to prý má proň slabost, dosud objevil jenom jediný aforismus (alias paradox), který šel převrátit. A to: „Uvažuj, než začneš myslet.“. Jistěže totiž lze i říci „mysli, než začneš uvažovat“.
*
Na závěrem jsem nechal příklad takového převrácení paradoxu, které sice lze uskutečnit, ale výsledkem bude lež. Dle Eca je to případ následujícího Wildeova výroku:

Je opatrnější smýšlet o všech špatně, až dokud nezjistíme, že je někdo dobrý, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Převrácení (mutace) totiž zní: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, až dokud nezjistíme, že je někdo špatný, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Nu, a výsledek této transmutace je evidentně nepravdivý. Oscar Wilde byl totiž lépe i hůře se maskující moralista, satirik i kritik viktoriánských, ale rovněž obecných mravů.

Přesto není sporu o tom, že zvláště do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) vložil taky sérii klišé, z nichž mnohá měla být ve dvacátém století parafrázována výtečnými autory. Příklad?

Wottonův výrok o tom, že vražda je pokaždé přehmat, „neboť bychom neměli dělat nic, o čem nebudeme moci rozprávět po večeři“. Sám král science fiction R. A. Heinlein dotyčná slova skrze svého hrdinu parafrázoval následovně:

Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení.

Heinlein, dodám, stojí za čtení a zajímavé výroky shromáždil především v románu Dost času na lásku. Wildeův bonmot pak ještě lépe přetavil takto: „Správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku. Na to ovšem nevykládejme nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému mluvkovi hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.“

Ale raději ke ctnostnému lordu Wottonovi, jedna z jehož frází bývala mottem nedávno zesnulého Petra Hapky, mj. autora Písně pro Joriku, jak dotvrdí i Michal Horáček, který znal Petra nejlépe. „To, co potřebuji, jsou informace,“ říká Wotton. „Přirozeně nikoli ty užitečné, nýbrž ty zbytečná.“

Jinačí již věcí je, že Hapka, i kdyby docela střízlivý, interpretoval prý jako „informaci“ dokonce i potenciální pokusy o atentát na svou osobu, takže pokud před ním v Praze sletěla z lešení ocelová trubka a cinkla v Dlážděné o dlažbu, reagoval jen slovy: „To bylo cis.“

Opět podle Horáčkova svědectví.

Ale tím nejzajímavějším z mračna klišé lorda Wottona podle mě stejně zůstává věta „nepotřebuju peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já ty své neplatím nikdy“. Jak si nejspíš vzpomenete (i když to Eco neuvádí), právě na tom staví Mark Twain povídku Miliónová bankovka (1893).

*
Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřátele, dodávávám s Wildem skrz lorda Wottona.

K tomu, abys byl oblíbený, je třeba být průměrný.

Což očividně zaujalo Salvadora Dalího, když napsal: Jsi-li podprůměrný, tak třebaže se budeš snažit malovat velice, velice špatně, bude stále vidět, že jsi podprůměrný.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami