Již autor Gulliverových cest byl takovým anarchistou. Horko těžko by se svou letorou mohl třeba pilotovat dnešní Mig. Nebo pracovat jako inženýr na výstavbě plachetnic své doby. Jonathana Swifta by deptalo jakékoli specializované zaměstnání. Ale to se týká i klaunů, šašků a humoristů vůbec. Na cestě života ustrnuli a nedospěli, takže ani neposedí a závažný úkol jako upeč bábovku, stanov zeměpisnou souřadnici, ten oni mění v bžundu.

Bohapustou? Odpovědí je hned druhý odstavec Gullivera v říši obrů (přeložil Aloys Skoumal):

Ježto jsme viděli, že bude silně dout, svinuli jsme čelní plachtu a byli jsme přichystáni stáhnout přední plachtu přídní, ale když se dalo do deště, upevnili jsme všechna děla a stáhli vratiplachtu. Loď byla nakloněna celou šířkou po větru, a proto jsme raději pluli rychle směrem návětrným, než abychom se kymáceli anebo leželi bez plachet. Skasali jsme přední plachtu přídní a odložili ji a spodní plachtu na předním stěžni stáhli dozadu, až kormidlo trčelo celé nahoře. Loď se držela statečně. Upevnili jsme přední stahovací lano, ale plachta praskla! Stáhli jsme tedy ráhno, spustili ji a vůbec všechno spolu s ní odvázali. Bouře zuřila a vlny dorážely neobyčejně nebezpečně. Odráželi jsme teď loď jilcem kormidla, opatřeným tenkým návlečným lanem, a tak jsme pomáhali kormidelníkovi. Protože jsme měli před sebou širé moře, nespustili jsme nadstěžeň a nechali jej stát, neboť loď si razila dobře cestu před větrem, ale věděli jsme, že se jí pluje lépe a ujíždí rychleji, když je nadstěžeň vztyčen. A když bylo po bouři, vytáhli jsme přední plachtu přídní a hlavní plachtu a loď přitočili. Pak jsme vytáhli i vratiplachtu a plachtu velestožárovou a předostožárovou. Mířili jsme na východoseverovýchod a vítr vál od jihozápadu. Utáhli jsme na pravoboku dvoulaní a odvázali zvratičku návětrnou a táhla, nasadili zvratičky závětrné, vytáhli je po návětrném lanivu, napjali je a pevně přivázali. Vratiplachtová lana jsme potom přetáhli proti větru a loď drželi těsně při tomto větru, jak jen bylo možno.

Ještě Walter Scott se domníval, že se jedná o parodii na nadužívání odborných výrazů, o snůšku termínů nanesenou bez hlavy a paty. Cesta čiré anarchie! diagnostikoval by to i Woody Allen. Ale sekvence je slovo od slova opsaná z regulérní dobové námořní příručky od Samuela Sturmyho (1669).

Na jejím parodickém efektu to naštěstí nic nemění a tehdejší mořský vlk si po jejím přečtení jenom zhrzeně odfrkl: „Tak tenhle chasník si bude v teplé pracovně střílet z našeho denního chleba?“

Jenže Swift si z námořníků neutahoval, jak dokážeme, a když čas trhl oponou, objevil se film a nejprve němá groteska, anarchie jako taková. Kanadský humorista Leacock zároveň vydal Literární poklesky (1910) a píše (překlad František Vrba):

Plachetnice se chystala ke zdvižení kotev a paluba skýtala onen obraz ruchu a hemžení, tak drahý srdci námořníka. Mužstvo horlivě zatloukalo stěžně, spouštělo přes pažení čelní steven, natíralo fermeží boční palubní odtoky na závětrné straně a lilo vroucí dehet ze schodů do kajut. Kapitán Rumpill s hlásnou troubou na rtech v jednom kuse posádku povzbuzoval drsným námořnickým pokřikem: „No, no, jenom se neztrhejte, pánové! Pamatujte laskavě, že máme dost času! Chraňte se pokud možná před sluncem! Opatrně tam v tom lanoví, Jonesi, mám strach, jestli to pro vás není moc vysoko. Ale, ale, Williamsi, copak jsme se tak umazali tím dehtem, vždyť na vás nebude hezký pohled!“ Stál jsem (pokračuje mistr Leacock), opíraje se o vratiráhno hlavní plachty, a myslel na maminku. Přípravy k vyplutí byly zatím dokončeny, stěžně už trčely na svých místech, plachty byly přibity a muži se sekyrami právě odsekávali můstek vedoucí z paluby na břeh. „Všechno hotovo?“ zvolal Rumpill.

„Podle rozkazu, pane kapitáne!“

„Zdvihněte tedy kotvu a pošlete dolů někoho s klíčem, ať otevře výčep.“

Když jsem onu pasáž v dětství přečetl, pocítil jsem potřebu rozdělit se o svůj smích s otcem. Ten ovšem byl tehdejším režimem odsunut z vysoké školy a stal se nočním zaměstnancem pekárny, takže se úryvku nezasmál a trpce prohodil: „Ano, to mají rádi. Střílet si z lidí, kteří se živí rukama.“ V Leacockovi nevinil humoristu ani anarchistu, ale intelektuála. Měl pravdu?

Ano i ne. Odkud prýští vtip sekvence, která mého otce iritovala? V první části jde o parafrázi Swiftova odstavce (i když divočejší), ale ve druhé fázi se dočkáme pohádky nemající nic společného s reálným životem. Čemu se tedy smějeme? Tomu, jak je kapitán Rumpill ke svým podřízeným úslužný, což by v reálu nikdy nemohlo šlapat. Normálně rostlí chlapi by se mu totiž vysmáli. Nicméně Leacock si neutahuje (z tepla své pracovny) z dělníků moře. Na britských lodích totiž vládl řád, jaký známe třeba z Hornblowera nebo podobných námořních románů Patricka O´Briana, a ten řád účinně prostupovala etika i zdvořilost včetně oslovování námořníka pane. Teprve když si to uvědomíme, dojde nám, že Leacock paroduje prvořadě tuhle poněkud pokryteckou „cestovní etiketu“ na lodích. Nestřílí si tedy z lidské lopoty. Přesto u něj vnímáme anarchii filmových grotesek. Stěžně jsou ZATLOUKÁNY, můstek je ROZSEKÁN SEKERAMI NA CUCKY A NA TŘÍSKY a sotva je hotovo a jsou na cestě, tak si anarchisticky otevřou výčep.

Kéž by to šlo v realitě. Na cestě životem tomu bývá bohužel jinak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami