Chodil jsem do první a rodičové koupili televizi, ale to ještě neznamenalo, že jsem před ní usedl jako skoro každý capart 21. století. To ani náhodou, neboť tatínek mínil, že to jako rodina nesmíme se sledováním „všech dvou programů“ (citace ze Šimka a Grossmanna) přehánět - a já a mladší má sestřička už vůbec ne. Inu, snad dobré předsevzetí.

Jak se v rodině traduje, maminka byla nedlouho před koupí přístroje zaskočena tím, že svým spolužákům (ostýchavě) lžu a říkám: „Jasně. To jsem taky viděl.“

Ani náhodou jsem totiž nekápl božskou a nepřiznal, že televizi (v Americe byla už dvacet let samozřejmostí a konkurovala biografu) nemáme.

Máma sice postřehla, že budu baron Prášil, ale toto ji mrzelo. Ale byl i druhý důvod, proč rodina investovala. Slýchala o „skvělých“ pořadech roku 1968.

Ale i já znal televizi už předtím. Jen se vždy musilo k tetě. Vzpomínám, že mě vodila babička a že za tmy a lezli jsme otvorem vyříznutým otcem ve zdi kůlny do zahrady její sestry (abychom nemuseli obcházet blok). Prošli jsme stodolu, slepičí dvůr a objevoval jsem Vodníka Česílka (nuda!), Loupežníka Rumcajse (skvělé), Kluka s plakátu (děsivý pán s vysavačem!) a Pohádky ovčí babičky, ale i reklamy s panem Vajíčkem nebo animovanou znělku zpráv v podobě „očička“, jak jsem jí říkal. „Babi, jen ještě očičko a půjdem.“ Na zpravodajskou relaci jsme už nekoukali, od zpravodajství byla teta!

Byly to dnes nepředstavitelné časy a nestanu daleko od pravdy, připomenu-li, že tenkrát „dávali“ po většinu dne monoskop; jenže i ten si dítě prohlíží okouzleně. Nebo tedy aspoň chvíli.

Už jsem zapomněl, co jsem u tety viděl poprvé, ale doma po koupi skálu. Bylo odpoledne a vysílali záznam horolezeckého výstupu. Ale k večerníčkům (které dál pišme s malým v).

Přejděme nicméně k té relaci oklikou. Taky vám možná přijde smutné, jak jinak vnímáme čas s postupujícím věkem, a já sám mám tendenci brát i na dnešek metr, který mi patřil mezi roky 1970 a 1976, kdy mi šest až dvanáct. Ó, jak kosmicky ohromný se zdá čas děcku a kolik parseků obnáší rok. Co vše řekne jediný film! Vše si zapamatujete a jen je hrozné, oč rychleji to tenkrát svištělo oné mé babičce (*1908), aniž bych to tušil.

Mně čas nikam neletěl, i když taky mizel, a hle, již v páté třídě (1975) jsem jaksi zpětně vnímal sotva pět let staré večerníčky jako totální pravěk.

K ještě většímu vzdálení došlo na vysoké škole a tam jsem se už setkal u spolužáků s nostalgií. „Prastaré“ večerníčky jsme vylupovali z paměti s pocitem zkušených dospělých, ale rádi; a pokud jimi někteří pohrdali předtím v pubertě, přešlo je to, a horoucně i nadšeně jsme diskutovali a testovali se navzájem. „Kdo vyjmenuje víc hrdinů?“ A k večerníčkům roku 1983 jen deset, maximálně patnáct let starým jsme byli blahosklonní jako ke starému Rakousku a jednalo se o jakousi terapii návratem, takže ani koupí „večerníčkového“ pexesa jsem nikdy nepohrdl. Pár takových postupně vyšlo.

Ale vraťme se před mé narození a připomeňme, že prvé podvečerní pohádky vysílala Československá televize už roku 1963 pod názvem Stříbrné zrcátko a pouze v neděli. To skončilo, když krátké příběhy došly, nicméně od 2. ledna 1965 se dětem dostalo skutečnějšího rituálu. Nu, a byl to výtvarník Radek „Rumcajs“ Pilař, kdo nakreslil postavu jménem Večerníček, a výtvarník Václav Bedřich (1918-2009), kdo s ní zrežíroval nejstarší dnes vysílanou televizní znělku, ke které složil hudbu Ladislav Simon (1929-2011). Večerníčkovým hlasem tehdy poprvé promluvil teprve pětiletý Michal Citavý (*1958) a hrdina v čepici z novin zdravil a zdravil a zdravil. - Tento klučina vždycky vyběhne 20 schodů, skočí do prázdna a dopadne na hřbet houpacího koně, jenž se po chvíli transformuje v auto a po chvíli v cirkusovou jednokolku. A Večerníček? Houpá se, šoféruje a přitom nepříliš ekologicky rozhazuje papír. Postupně odhodí 21 listů a po desetiletí je znělka neměnná. Jen roku 1973 dostal Večerníček čepici složenou z jiných novin, když nahradila černobílou znělku barevná. A nelze, pravda, ani lhát o tom, že by původní verze tohoto krátkého filmu nebyla v jistém momentě zkrácena.

Jako první „pravý“ večerníček bývají často označovány zmíněné už Pohádky ovčí babičky (v hlasovém podání Jiřiny Bohdalové) a vybavuji si, že jsem sadisticky počítal beránkem zde vražděné vlky. Tito vlci například padají do studny, jenže ouha, v dalších dílech se vraceli a hle, likvidováni byli znova. Kreslíř Bohumil Šiška si zjednodušil práci a nepoznáte tudíž, zda jsou vlci z dalšího dílu posilami či vlky vzkříšenými; všici vlci vypadají stále stejně. - První díl tohoto pro mě legendárního „válečného“ seriálu bylo možné zhlédnout 4. září 1966 a lze si to ověřit například zde: http://www.vecernicek.com/pohadky-hledani.php?act=&sstate[]=445&sorig=this&sgroup=serial&sstart=Hledat.

Jiřina Bohdalová namluvila pak ovšem i navzdory remcání veškerých logopedů četné další příběhy a hodně z nich bylo od Václava Čtvrtka. Například už klasické Pohádky z mechu a kapradí (se skřítky Křemílkem a Vochomůrkou). Počínaje 6. říjnem 1968 dosáhl ten seriál nakonec 39 dílů, přičemž dvě nové třináctky se vynořily v letech 1971 a 1979. Paní Bohdalová ovšem mluvila třeba i Šrutova Pavoučka Páju a sám vzpomínám na „duchařinu“ Strašidýlko Fanfulínek. Zpětně mi dokonce připadá jako „Randall a Hopkirk batolat“. Možná víte, oč šlo. Fanfulínek se mimo jiné uměl dělat neviditelným a šoférovi náklaďáku a jeho závozníkovi pak brčkem vyzunkl limonádu. Ti se divili. Ale já taky. Po letech jsem totiž zjistil, že seriál nikdy neuvedli v rámci regulérních večerníčků, takže jsem jej s maminkou musel sledovat vždy někdy v čase předtím či potom (https://www.youtube.com/watch?v=ZLdJFSg-V98).

Ale přejděme od „Bohdalky“ k jinému esu, k Jiřímu Hrzánovi. Namluvil Říkání o víle Amálce (10 dílů poprvé běželo v lednu 1975) a přímo hrál ve třináctidílném Kodýtkově detektivním seriálu (https://www.youtube.com/watch?v=mvcQaXDcnOw, září až říjen 1971), kde propaguje jízdu na kole bez držení. Už před Krkonošskou pohádkou to byl večerníček s živými herci, nicméně on byl částečně hraný třeba i Pinokio.

Tím se dostávám k adaptacím literárních děl a hle, co jich je. Od pana Lady máme seriály O Mikešovi (26 dílů), O chytré kmotře lišce (13 částí z listopadu 1983), Bubáci a hastrmani (26 dílů vzniklo v letech 1999-2005) i Učedník kouzelníka Čáryfuka (7 dílů poprvé televize uvedla 1. až 7. března 1986), kde ovšem předlohu sepsal Antonín Zhoř.

Nejméně dvakrát taky byli adaptováni Karafiátovi Broučci, přičemž první, osmidílná verze je z jara 1967 a ta novější (21 dílů) z let 1995/1996 a 2000/2001. Tady se ovšem už dotýkáme i vytěžení Týneckého knížky Na pasece, přičemž devět částí Dobrodružství na pasece bylo poprvé k vidění v listopadu 1998.

Mezi dalšími adaptacemi ne zrovna výrazně boduje i Pučálkovic Amina (vymyšlená kdysi hercem Jindřichem Plachtou; 11 dílů z roku 2004) či Poláčkův Edudant a Francimor (s pouze televizním podtitulem Z deníku žáka III. B). V tomto případě nejprve došlo pouze na sedm dílů (1993-94), ale dodatečně na dalších šest (1996)... a s odstupem ještě na třináct (podzim 2003).

Zpracován jest dávno i Vančurův Kubula a Kuba Kubikula (7 dílů z přelomu let 1986/87), avšak zrovna tak Neználkovy příhody (listopadu 1973). Z Ruska je pak i sedmidílná adaptace Čukovského zpracování Loftingova Doktora Bolíta (listopad 1975) a dle švédské knihy Selmy Lagerlöfové vznikla sedmidílná adaptace Nils a divoké husy, prvně dětmi viděná v dubnu 1998. Adaptací známé Hughesovy pohádky je sedmidílný Velrybí domov (listopad 1990) a verzí mnou v dětství oblíbené práce Poláka Ludwika Jerzy Kerna Podivuhodný příběh Ferdinanda Nádherného (1963, česky 1968) se stal sedmidílný večerníček z ledna 1994 Nádherný sen Ferdinanda Nádherného.

Jenom nezdařilým pokusem ovšem zůstává Týrlové nová verze jejího vlastního Ferdy Mravence (1977), přičemž i nedostatky tohoto seriálu vadnou na „slunci“ dalšího Ferdy z Německa, kam Ondřej Sekora mladší prodal práva. Tato variace na Včelku Máju (která sama je adaptací německé Bonselsovy knihy) se úplně nepovedla, nicméně tady nejde o večerníček (nebo aspoň zatím ne).

I pokračujme. Adaptováni byli také Nezvalovi Anička Skřítek a Slaměný Hubert (7 dílů z prosince 1983), Naumanovy Pohádky o mašinkách (10 dílů ze října 1987), Nepilova próza Já, Baryk (12 dílů z jara 2002 namluvil neopakovatelně sám autor), Štuclinka a Zachumlánek téhož spisovatele (10 částí z dubna 1999) a také jeho Makový mužíček, jehož 7 dílů jsme prvně viděli o prázdninách 1982, nicméně tytéž příběhy lze najít už v Mateřídoušce let sedmdesátých, kde autor navázal na poetiku Václava Čtvrtka.

Co se adaptací komiksů týče, odkazuji tu na stránky Knihovnička Čtyřlístek a například Medvídek Sněhůlek má 7 dílů z listopadu a prosince 1981 a 6 ze září-října 1986, nicméně právě ve Čtyřlístku byl zveřejněn v sedmi pokračováních už v letech 1974-75.

Dobrodružství Péti Světošlápka (7 dílů z podzimu 1979) je pak rovněž ze Čtyřlístků, ale pozor! Starší Pohádkový zeměpis Péti Světošlápka součástí večerníčků nikdy nebyl, ale náležel do cyklu ranních Pohádkových dívánek.

A co víc? Třináct dílů Kafkova Hupa a Hopa (opičáků-plavčíků na moři přátelících se s kormidelníkem Rybičkou) pochází z jara až léta 1972 a ve Čtyřlístcích (č. 27, 29 a 31) byly tytéž příběhy zkráceně zveřejněny teprve rok poté.

A Hrnčířův vynálezce Semtamťuk? Ten ve Čtyřlístku vystupoval v letech 1974-82, ale na sedm televizních pokračování Kamarádů pana Semtamťuka se dostalo teprve v září 2001; avšak vycházejí z jiného a novějšího už Semtamťukova nasazení do Čtyřlístku.

Odsud přispěchali také Káťa a Škubánek (26 dílů z prosinců 1982 a 1984, z ledna 1990 a z jara 1996) a Kosí bratři (13 částí z listopadu a prosince 1980 a dalších třináct z prosince 1982) a kmenová autorka Čtyřlístku Ljuba Štíplována ostatně napsala večerníčků také dost. Jmenujme aspoň příběhy Macourka a Cancourka, o kterých rovněž existuje její malá knížka.

Pro večerníček ovšem vznikají celý čas i původní či alespoň relativně původní díla. Tak například loutkový seriál Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (leden 1972) a jeho pokračování z přelomu let 1974/75 je toho důkazem. Ale existuje i (méně známé) „pokračování“Hurvínek vzduchoplavcem, pojmenované podle ústřední ze sedmi částí, poprvé odvysílaných mezi 1. a 7. prosincem 1997.

A co ještě víc? Toronto Tom – kocour z Ameriky obnáší sedm částí (z podzimu 1999) a šest dalších z října 2001. Dílo namluvil Jiří Lábus. Nu, a Svěrákovy Radovanovy radovánky z března 1989 vyšly samozřejmě vícekrát i knižně, přičemž byly autorem dokonce načteny na zvukový nosič. To vše ovšem teprve poté, co Radovana namluvil pro večerníček Luděk Sobota.

Zapomenou jistě nelze ani na Jiránkova Boba a Bobka, kteří nakonec v osmi sériích dosáhli neuvěřitelných 91 dílů, a tak by je bylo možné vysílat čtvrt roku. Kvalita tohoto seriálu se však bohužel snížila. Neplatí to určitě pro prvních třináct částí (1979).

Se starším, panem Šalamounem kresleným a Rudolfem Čechurou psaným seriálem Maxipes Fík (1976) propojuje Králíky hlas Josefa Dvořáka, ale též další mistr vtipu Renčín to s večerníčky zkusil, i vznikl cyklus O zvířátkách pana Krbce (13 dílů z přelomu let 1980/81). Kreslíř byl však spíš literátem a nevzpomínal na úmornost oné práce nejradši.

Snad nejvíc trvalek večerníčků ale vzešlo z kraťasů pro biograf. Toho původu je Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka. A seriál O krtovi (37 dílů)? Jako večerníček se objevuje od jara 1975. „Medvědí“ Pojarova série Pojďte, pane, budeme si hrát, známá dle prvního svého dílu jako Potkali se u Kolína (už 1965), má rovněž tento zdroj a kreslený cyklus o Dorotce (od roku 1971 vzniklo 10 dílů) býval „památný“ účastí Karla Gotta.

Z kin se rovněž doloudali Pat a Mat a jejich A je to! (ve večerníčku od 23. 11. 1982) a připomeňme Macourkův a Bornův seriál Mach a Šebestová (13 dílů z let 1982-86 a dalších 13 z prosince 1999). Filmového původu však je i magická Trnkova (a Pojarova) Zahrada (od roku 1974), adaptace stejnojmenné knihy.

Ale vraťme se ještě do let šedesátých. Jak to vlastně začalo? - Večerníčky zprvu dávali jen v neděli, ale pak třikrát týdně. V úterý, ve čtvrtek a v neděli. Vždy však běžely hned tři seriály paralelně, i měl každý rezervován vlastní den a zmíněného už Rumcajse, zprvu čteného Karlem Högerem, jsme se tak dočkali právě jen v neděli, takže prvních 13 dílů běželo zatroleně dlouho. Jen do roku 1984 vzniklo sice 78 krátkých filmů z Rumcajsova Řáholce, nicméně jen od 5. 11. 1967 do 11. 2. 1968 dávali čtvrt roku sérii první a bezesporu nejlepší.

Skvělý byl Václav Čtvrtek, v ranku večerníčků zůstal dodnes králem a hle:

O vodníku Česílkovi (13 dílů z dubna až června 1968), Cesty formana Šejtročka (sedm částí z přelomu let 1993/94), O makové panence a motýlu Emanuelovi (přelom let 1972/73), O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi (sedm dílů z konce roku 1978 a šest dalších z května 1980), O vepříku a kůzleti (poprvé vysíláno v prosinci 1970, tady se ovšem jedná o původně rozhlasový cyklus), O Kubovi a Stázině (13 pokračování), Panáček Bomiňa a panenka Palele atd.

Ale znovu k samým začátkům. Dnů „zasvěcených“ malým přibývalo a nakonec zbyly jako plonkové jen soboty a pondělky (což už pamatuji); pak již jen pondělky a roku 1970 byla večerníčkem zaplněna i veškerá pondělí. Od té doby se vysílá permanentně a pouze minimum dní prošlo bez něj; tedy s výjimkou televizní stávky či politických projevů. I při našem vstupu do Unie hovořil třeba místo večerníčku Václav Klaus, což mu určitě nebylo nijak proti mysli. Ale vážně: Já myslím, že se o to vůbec nestaral.

Stejně vám ale závěrem řeknu, že největšími legendami zůstávají večerníčky jen se mihnuvší. Už vůbec či dlouho neopakované. A hotovou legendou tím je třeba Pes Filipes a spol., kvůli němuž prý diváci tenkrát opouštěli biografy v půli představení a který vylidňoval ulice podobně jako nejslavnější seriály Jaroslava Dietla.

S titulním hrdinou se zde střídaly myšky Pišta a Fišta a slavný Méďa Béďa. Poprvé se pak tato míchanice v Československu vysílala 26. ledna až 5. října 1969, ale ještě jeden díl jste mohli zachytit 13. 8. 1970.

Tito hrdinové Hanny a Barbery byli vypouštěni na obrazovku střídavě, vždy po třech dnech, ale navzdory tomu jste si složili následující série:

1. Filipes šerifem, Filipes policistou na dálnici, Filipes a zloděj dobytka, Filipes honí lupiče, Filipes a havrani, Filipes pronásleduje gorilu, Filipes se učí kokrhat, Pes Filipes na lovu lvů, Filipes požárníkem.

2. Pišta, Fišta a Strašidla, Pišta, Fišta a myšozmar kocoura Fousa, Pišta, Fišta a pes Bojsa, Pišta a Fišta se učí létat, Jak Pišta a Fišta vyzrály na myšolap, Pišta a Fišta a návštěva z kosmu, Pišta a Fišta a pirát Kruťas, Pišta a Fišta se učí judo, Pišta a Fišta zachraňují Fouse, Pišta, Fišta a Fous mladší.

3. Méďa Béďa si hraje na Indiány, Méďa Béďa leteckým instruktorem, Méďa Béďa a zlý vlk, Jak se Méďa Béďa proslavil, Méďa Béďa a lovec medvědů, Méďa Béďa na útěku, Méďa Béďa a honicí pes, Méďa Béďa se ukládá k zimnímu spánku.

***

A na co jsme zapomněli? Inu, každý si asi teď vybaví něco jiného. Byli tu polští Bolek a Lolek (od roku 1976), filmový seriál Jen počkej (1975-1981) anebo slavný Lovec Pampalini (https://www.youtube.com/watch?v=_0ymdLiwG_0), ale i smutné italské kuře Kalimero (https://www.youtube.com/watch?v=V_DkU28fB6E). A po čem najdu nejhlubší stesk? Možná i po docela dlouhé adaptaci Leemingova Krále čmeláků, nicméně mi věřte, že hlavně po Saturninovi.

Má generace má totiž Saturniny dva. Jirotkova a „ten skvělý večerníček o kačerovi, jo, ten s pravými zvířaty." Vznikl ve Francii dávno před Dášeňkou i dnešní chaloupkovskou inflací vlčat, medvědů a vyder a pravidelně jej startovala písnička, začínající takto:

„Hej, hop, už to letí, páni, dámy, děti, už to začíná; Saturnin vás vítá a s ním Rezka hbitá, kdo chce, ať se přidá k nám."

Rezka hbitá? Ano. Byla fretkou a soupeřkou Saturnina a znělka slibovala, že kačer „všechny pobaví" a že „hned budem dobří známí, vzhůru, volá Saturnin…" Na YouTube objevujeme ovšem pouze originál songu (https://www.youtube.com/watch?v=nppZV1nMMBM).

Zvlášť druhá série tohoto veledíla mi připadala vysoce zdařilá a obsahuje například i „záhadologický“ díl, kde objeví náš kačer pravý létající talíř v nitru egyptské pyramidy.

Jenže výrobní společnost Saturnina zanikla a naší televizi se nějak nedařilo získat kontakt na nového majitele seriálu, který tu měl premiéru 19. 10. 1971.

A jiná vzpomínka? Zůstává jí suše vtipkující vynálezce Viktor doplňovaný fámulem Horácem (v Československu vysíláno v lednu a dubnu 1975) a tento Horác býval od Viktora výjimečně i bit. To ovšem diskrétně a za staženou oponou. Za oponou staženou Viktorem se slovy „omluvte mne“. Stáhl oponu přes obrazovku a... (https://www.youtube.com/watch?v=l2W4j5Sf2Jo).

Reprízy se oproti tomu dočkala Rodina Nessů, pojednávající o lochnesské nestvůře asi tak, jako u nás vypráví o sněžném muži Čechurův večerníček Hugo z hor.

Nechci rýt, protože to už je tradicí, ale minulý režim se samozřejmě podepsal i na večerníčcích. Jednak na občasné nedějovosti (třeba celou vysílací dobu jenom rostla květinka) a jednak zákazy. I Božena Šimková musela Krkonošskou pohádku prezentovat pod propůjčeným jménem a cyklem o Kašpárkovi a Honzovi otřásla emigrace Jana Třísky. I namluvil jej Luděk Munzar. Večerníček Rákosníček a hvězdy vlastně napsali František Branislav a Jaromír Kincl, ale to se neuvádělo, a Putování za švestkovou vůní se skřítkem Pitrýskem dle knihy emigranta Aškenazyho mohlo vzniknout teprve roku 1998, což je tím absurdnější, že právě kol roku 1980, kdy Aškenazy v zahraničí ještě stále žil, byly naší televizi náměty se skřítky nabízeny jako na běžícím pásu.

Sám mám nakonec asi nejradši Štaflíka a Špagetku, což je v prvé sérii (69-70) i pobavující návod na stavbu domku. A právě tito dva pejsci (anebo je to pes a fenka?) mě jako kluka inspirovali také ve chvílích, když jsem čmáral různé kreslené seriály. Jo, jo. Těm jediným bych odhalil i sochu!

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.