„Jde o snahu podpořit společenskou debatu o výhodách a rizicích přijetí eura“, komentoval Dvořák své rozhodnutí, kterým arogantně staví českou veřejnost před hotovou věc: myslete si o euru, co chcete, bude to tak, jak chci já. A drtivá většina občanů, kteří euro dlouhodobě (a na základě různých průzkumů i prokazatelně) nechtějí, kteří Dvořákovi a jeho podivnému „dozimetrovskému“ uskupení STAN k podnikání „kroků do eura“ mandát nedali, jsou ministrovou povýšeností odsouzeni jen do role diváků.

Nejedná však Dvořák i proti vládě, ve které sedí? Česká vláda už odsouhlasila cestu k euru? Nebo jsme vládní debatu s nejširší českou veřejností o euru „nějak“ zmeškali? Nevšimli jsme si jí? Anebo dokonce za zavřenými dveřmi vlády již proběhla, jen se o jejích výsledcích „nemluví“? Pokud se vláda již pro euro rozhodla, na základě jakého mandátu? A proč o tom občané neví? Pokud si Dvořák počíná svévolně v otázce tak klíčové, jako je opuštění české koruny, neměl by Fiala tohoto ministra z vlády vyhodit? Ale protože Dvořák ví, že pětikoaliční vláda je na hlasech STANu závislá, počíná si suverénně a dělá si, co chce. Fiala je odsouzen do pozice statisty, který pouze přihlíží, jak to kluci mezi sebou „hrají“ a jeho k tomu vůbec nepotřebují. Sice se snaží situaci „uklidňovat“, měl by ale raději už začít vládnout.

Ostatně fakt, že Petr Fiala vládu moc neřídí a jednotliví členové se chovají, jako by snad ani své návrhy nemuseli vládě ke schvalování předkládat, dokládá i neuvěřitelný návrh piráta Bartoše – zřízení centrálního registru hostů českých hotelů, penzionů a ostatních ubytovacích zařízení.

Jednoduše řečeno, Bartoš chystá zavedení „špiclovacího“ systému kdo, kde, kdy a s kým byl ubytován a hodlá do takového registru nechat nahlížet nejrůznější úřady, kterým to ani nemá příslušet. Papírové knihy, do kterých v případě jakéhokoli podezření může například nahlížet policie, budou „digitalizovány“ a všechna data budou shromažďována na jednom místě spravovaným státem.

Proč to stát potřebuje? Systém všudypřítomných kamer již nedostačuje? Cožpak tento způsob „šmírování“ Fialovi, který o sobě tak rád říká, že je člověkem konzervativním, nevadí? Piráti se sice hájí, že „data budou vznikat na anonymní bázi“, ale poskytovatel ubytování „má za povinnost do centrálního registru zapisovat i jména ubytovaných osob“. Vážně je legalizace dalšího „fízlování“ občanů premiéru Fialovi úplně jedno, nebo se jenom zase bojí vládnout?

Připomeňme ještě několik dalších „drobností“ jen za posledních pár dní:
- Čepro, firma patřící ministerstvu financí, potvrdila, že soukromou síť čerpacích stanic Robin Oil odkoupila ze „strategických a bezpečnostních důvodů“ za 4,5 miliardy korun. Jaké jsou ty „bezpečnostní“ důvody nikdo z vlády nevysvětlil. Když už tedy Fiala se Stanjurou zvedli všechny daně a poplatky, snad by se mohli „obtěžovat“ nám říci, co jejich vláda útratou 4,5 miliardy korun za nákup soukromých čerpacích stanic sleduje, ne?

- Ministr Dvořák chce vtáhnout naši zemi do eurozóny, abychom v „tvrdém jádru mohli konečně rozhodovat“. Raději by si měl Dvořák promluvit se stranickým kolegou Síkelou, aby ten v Bruselu vetoval nesmysl, podle kterého si lidé do pěti let nebudou moci pořídit nový plynový nebo elektrický kotel. Bude-li si totiž Brusel počínat ve vztahu k obyčejným lidem stále tak povýšeně a arogantně, bude muset Dvořák „nějak“ vyměnit voliče. Cesta k oné výměně však už byla otevřena: korespondenční volba protlačená sněmovnou pětikoalicí „za každou cenu“.

- Člen Národní ekonomické rady vlády Dominik Stroukal tvrdí, že „zavedení zaměstnaneckých akcií je nezbytné proto, aby se část zisku firmy dostala i zaměstnancům“. V 90. letech jsme si mysleli, že tento „socialismus s kapitalistickou tváří“ byl poražen. Nebyl, jak se zdá, a zodpovědnost plně nese Fialova vláda, která si z lidí podobně uvažujících sestavila NERV. Před třiceti lety jsme si přáli plnokrevný kapitalismus, ve kterém jsou – mimo jiné – jasně dané vlastnické vztahy. Tento principiální požadavek zaměstnanecké akcie ruší. Takové návrhy si nedovolily přednést ani socialistické vlády!

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause