Chudák funkcionář a člen Tomio se ohrazuje vůči klice rozvracečů jeho hnutí. Kdo ale jsou tito pučisti? Vždyť nikdo z nich není členem Okamurova uskupení. Nelze tedy mluvit o rozvracení, protože uvnitř hnutí tito lidé nikdy nebyli.

Fakticky se jedná o obrat těch příznivců, kteří už dále nemohli přihlížet tunelování této ministrany. Názorový rozkol je věc, kterou lze ustát. Stačí prodiskutovat ideové směřování partaje. Plíživý stín pochyb zavedl všechny rebelanty a pučisty ale k dalším, postupně se vynořujícím skutečnostem, které vedly až k defraudaci.

Po bitvě je každý generál, a proto si Tomio Okamura myslel, že díky úspěchu, který ho vyhoupl do křesla poslance se silným mandátem a s vlastním poslaneckým klubem, si může dovolit vše.

Samuraj se proto s plnou silou a sebevědomím vrhl do dalších voleb. Tentokrát do europarlamentních. Aniž by to asi zamýšlel, kampaň vystihla jeho osobu zcela přesně. Černá ovce, zírající z plakátů jeho xenofobní kampaně, měla být vzkazem jasně zacíleným na hospodskou, stěžující si menšinu. Ta se měla vlivem posílené národní hrdosti zvednout od půllitrů a jít bojovat proti přistěhovalcům do jeho domoviny – Evropské unie. Aby se situace ještě více zamotala, tak ona ta Evropská unie není úplně domovem Tomia a jeho Okamurovců. V rámci druhé neslučitelné volební teze totiž není Unie zřízení, ve kterém moravští Japonci chtějí žít. Co se tedy stalo? Jedna parta voličů, opírajících se o černou ovečku, místo cesty do volební místnosti zůstala sedět u piva a druhá, euroskeptická skupina našla i jiné možnosti, jak evropskou instituci rozvrátit zevnitř.

„No, nevadí,“ řekl si Okamura. „Jsem populární, musím přece uspět v komunálu. Pak už mě nikdo nezastaví, dokud si na Hradě nezřídím japonskou čajovnu.“

V rámci těchto nadějí začal milý šikmooký Moravák připravovat kampaň do komunálu. Chodili za ním - tehdy ještě příznivci z krajů, měst a městeček - se svou vizí komunální kampaně. Tomio moudře pokyvoval, hodnotil, schvaloval, sliboval a nekonzultoval. Proč taky, vždyť strana je on a nikdo jiný. Kampaň do městských a obecních zastupitelstev se tak pomalu rozebíhala. Tu pod hlavičkou čistého Úsvitu, jinde zase v jiných uskupeních pod jinými koaličními, nebo pomístními názvy. S prezentací značky si volební štáb, sestavený z mocného samuraje, hlavu nedělal. Podstatné je, že se vůbec podařilo naplnit kandidátky.

Jak se blížil konec prázdnin, začalo být víc než nutné objednat volební materiály. Bez těch se totiž žádná kampaň neobejde. Aby se vše stihlo co nejdříve a aby náhodou nikdo neviděl, kolik je do sebepropagace investováno, dodavatelů bylo více. A opravdu se to zvládlo včas. Kampaň běží, materiály jsou k dispozici a milý Tomio může jezdit po svém dominiu a vystavovat svůj obličej. Voliče opět přesvědčuje o tom, že všichni ti, kteří tam u nich na vesnici či ve městě kandidují, jsou jeho kamarádi a že jim můžou věřit, protože on se za ně zaručí. Jeho „kamarádi“ vedle něj na mítincích stáli a nikdo je nepustil ke slovu. Mluvný Tomio totiž nezná tečku.

Každá idyla, i ta v hlavě hamižného samostraníka, má ale svůj konec. Přišly volby a všechno sebevědomí populárnímu politikovi zbořily. Sice je pár míst, kde Úsvit uspěl, ale paradoxně to bylo tam, kam Tomio nedorazil a kde se moc nechlubili jeho podporou. S neúspěchem však „velestrana“ o devíti členech nepočítala. A k tomu přišla další pohroma. Někdo musí za objednané služby zaplatit. Jenže kdo? Jak se říká, nejlepší obrana je útok. „Vy jste nás podvedli, vy jste překročili rozpočet, vy fakturujete něco, co jste neudělali…“ Tak znějí pohádky bratří Okamurů.

Když už se Tomio zotavil z počátečního šoku z voleb, začal se rozhlížet, co by kde udělal a jak by se znovu zviditelnil, a našel cestu k tomu, aby ho lidé měli rádi.

Vhod mu přišel incident z Paříže. „To je ono! Já jsem přece islamofob! Ne, já jsem bojovníkem proti islámu!“

„Je něco lepšího, než plné náměstí naštvaných lidí? Existuje lepší chvíle pro manipulaci s davem, než v krizi? Ne! Tak hurá na náměstí a staňme se mluvčími těch, kteří se plíživého nebezpečí víry bojí.“ Chvíli to fungovalo. Chvíli to umlčelo hlasy těch, kteří stále trpělivě čekali, že tento bojovník za národní zájmy dostojí svým závazkům a začne platit za to, co si objednal. Tento pocit ale netrval dlouho. Dodavatele předvolebních kampaní čekaly hubené Vánoce, a tak začali do Tomia šít.

Hlasy nespokojených, podvedených lidí, kteří chtějí za své služby zaplatit, už slyšeli i „jeho“ poslanci a celý poslanecký klub. Začali se proto pídit, kde ten balík peněz je a kam finance za předvolební kampaň zmizely.

„Těžko říct,“ brání se Tomio opírající se o svůj fungl nový Mercedes za tři čtvrtě milionu. „Určitě vám lžou, chtějí zaplatit a podvést nás,“ vzteká se jindy moravský Japonec u svého vozu Aston Martin za milion.

Na tyhle výmluvy jsou jeho poslanci za rok a půl ve sněmovně zvyklí. „A kde jsou další peníze? A kde jsou vyplněné sliby o budování členské základny? Kde je přímá demokracie, kterou se, Tomio, oháníš? Co tvé sliby voličům?“ Žádný pohár trpělivosti není bezedný, proto se většina jeho poslaneckého klubu naštvala a řekla DOST! S předsedou Úsvitu se holt přestalo počítat. Ani se s ním nediskutovalo – stejně to nemělo cenu. A najednou poslanci zvolení za Úsvit zjistili, že můžou mluvit mezi sebou. Že vlastně k rozhovoru onoho národnostně a politicky nerozhodnutého člověka nepotřebují. A tak jako zvířátka v pohádce, která byla nespokojená se svým farmářem, se sebrali a šli hledat lepší živobytí. Ani tentokrát se to ale farmáři nelíbilo. Tomio začal kopat jako vzteklé dítě, mluvil o puči, rebelii a rozvracení strany za účelem jejího vykradení a zrazení idejí, za které byli tito poslanci zvoleni.

Absurdita těchto tvrzení mu však nedocházela.

A milý Tomio teď zůstal sedět sám a buší pěstičkami do země, že peníze nedá, že patří jemu – tedy hnutí Úsvit - a že se nedá okrást.

A na druhé straně jsme my – tiší, trpěliví věřitelé, kteří stále čekají, že jim někdo zaplatí za jejich námahu, výdaje a stres.

Rád bych tento absurdní, leč nikoliv nepravdivý příběh ukončil výzvou Tomio Okamurovi: Vážený pane Okamuro, kdybyste nesahal do „rodinného rozpočtu hnutí Úsvit“, kdybyste neshazoval jména vašich poslanců a chytil se za nos a uznal, že jste „trochu ustřelil“, nestal byste se klaunem české politiky. Rád bych, abyste skončil na politickém smetišti s dalšími tuneláři.

Jan Bergman