Včera jsem nevěděl, jak ji přesvědčivě s několika málo slovy vysvětlit jednomu ze svých známých žijících daleko na východě od nás. Dnes, kdy jsem rozhodl napsat krátký příspěvek, dříve než slunce se vynoří, hned však se k pohoří skloní, rychle skloní, a pak se dostaví dlouhá a pokojná noc , připomínám nejenom sobě, snad i mnohým jiným rok 1815.

Tenkrát strádala velká část Evropy na následky Napoleonských válek let 1792 – 1815. Současně však i na následky klimatické katastrofy: Sopka Tambora na malém indonéském ostrově vrhla v dubnu 1815 do stratosféry přibližně 150 kubik-kilometrů masy, která přeměnila evropský den v podvečer a noc. V sousedním Rakousku, Německu a Švýcarsku pršelo a sněžilo celé měsíce. Dokonce i v létě se teploty nedostaly nad nulu. Následné tání umocnilo katastrofu povodněmi, enormním zvýšením cen zrna a chudobou. Chudí jedli trávu, objevily se tzv. hladové housky, dobytek umíral a lidé migrovali.

V té době, 24. prosince 1818, tedy přesně na den před 200 roky zaklepal na dveře domu svého přítele Franz Xaver Grubera ve vesnici Oberndorf, 20 kilometrů severně od Salzburgu, mladý kněz Josef Mohr. Přinesl básničku, kterou napsal před dvěma roky a poprosil svého přítele, varhaníka v kostele Oberndorf, ji zhudebnit. Téhož večera došlo k premiéře vánoční písně - Weynachtslied – dnes známé Tichá noc, svatá noc (Stille Nacht! Heilige Nacht!), komponované v D-Dur pro dva hlasy (Mohr – tenor, Gruber – bas) a kytaru. Písničku uslyšel stavitel varhan Karl Mauracher (z Fügen v Zillertalu). Nechal si dát noty, transformoval písničku do fugy, budil s ní zájem u Tiroler Sängergesellschaften a tím poslal písničku na cestu ke slávě a nesmrtelnosti. Podle mnou neprověřené informace písnička zazněla v roce 1839 v americké Holy Trinitty Church v New Yorku. V dvacátém roce se tak z písničky stává světový hit. V říjnu 1905 byla nahrána první gramofonová deska Silent Night, Holy Night s americkým Haydn Quartet. Stala se nejprodávanější deskou, kterou zpívali katoličtí a protestantští misionáři po celém světě. Písnička, která pomohla udržet slávu a obrovské příjmy nekonečné řadě zpěváků, od Mouskouri počínaje, přes Gregera, Whittakera, Jürgense, Tony Marshall, Kelly Family, Zillertaler Schürzenjägern, Borg, Calimeros, José Carreras, Frank Sinatra a Karlem Gott konče, se zpívá i dnes. Proč se zmiňuji o písničce?

Protože písnička se stala prakticky lidovou, zapomnělo se – jak to často a zvykem bývá, na její autory. Přepisování historie, v tomto případě popisované písničky, dovolilo dlouhou dobu považovat za autora bratra Josepha Haydena, Michaela Haydena. Díky oblíbenosti písničky u krále Friedrich Wilhelm IV. von Preussen (1795–1861), který inicioval podrobnou rešerši, dnes víme, kdo byli skuteční autoři. Proto, nejenom v podkroví básníci bláhový pro ni slzy roní. Hrany jí odzvoní rampouchem křišťálovým… Po ní k nám vklouzlo to tajemné kouzlo vánoc.

Ještě mnohem dříve, 24. prosince 1714 vydal Petr I, i dnes velice aktuální, příkaz k boji s korupcí (O ). Příkaz měl sílu přísného zákona s tvrdými fyzickými a materiálními tresty, trestem smrti konče. Připomínám, že se nejednalo o první, ani poslední příkaz nebo zákon, nejenom v Rusku. Přesto měl příkaz – zákon svoji charakteristiku: 1711, kdy byla založena finanční policie, Petr I zvětšil její pravomoce dopisem z 16. dubna 1717 ( ) a prakticky vytvořil ochranu málo a nemajetných před zlovůlí, vydíráním a úplatkářstvím zkorumpovaných úředníků.

Vrchní finanční úředník té doby, Alexej Nestěrjov provedl v 1715 grandiózní protikorupční akci, kterou nemohu z časových důvodů podrobně popisovat. Kromě: viníci předražených prodejů armádě, vývozu ukradených peněz do zahraničních bank, porušení přísahy a podobných skutků byli veřejně odsouzeni k smrti. Problém všech příkazů – zákonů byl a zůstává aktuální do dnes: Blízcí k moci a příbuzní, v daném popisovaném případě ze 14 osob, byli trestání smrtí pouze dvě. Jestliže měl gubernátor Sibiře, Matvěj Gagarin smůlu, a pověsili ho 1721 v doprovodu hudby a ohňostroje, to Grigorij Černyšev měl štěstí. 5 dní vězení, 372 rublů pokuta a dřívější služba přímo u cara stačily mu se vyhnout smrti. Platí i dnes, co jsem napsal v příspěvku Boj s korupcí, je boj s větrem, zveřejněném i ve své knize Souhlasu netřeba (ISBN 978-3-00-052470-7) a také: Bližší košile než kabát.

Dne 24. prosince 2018 a všechny dny poté, bychom měli si připomenout nejenom oběti tsunami v Indonésii, chudobu, hlad nespravedlnost a bohatství ve světě, migraci se všemi i těžce představitelnými následky, ale i pokrytectví vůdců, kteří doufají vyhrát čas polit-korektností. Kradou čas těm, kteří se snaží vyloučit opakování historie, nejenom písničky Tichá noc, svatá noc. Včera jsem slyšel a viděl v TV americké zaměstnance a Ukrajinky tvrdit, že Ukrajina má starší historii než Rusko, že Pravoslaví na Ukrajině budou chránit USA, nemající žádnou historii a spojení s Pravoslavím, že je potřeba skončit s Ruskem. Nemám slov, protože vše se podobá historce z roku 1943. V tomto roce (1943) byla přesvědčena spisovatelka Hertha Pauli (1906–1973), že Silent Night je americká lidová píseň. Napsala o tom dokonce knihu Silent Night. The Story of a Song. 24. prosince 1914 zpívali němečtí vojáci v zákopech kolem Ypern ve Flandern Stille Nacht! Heilige Nacht! Na druhé straně kanálu, tleskali a zpívali Britové to samé, jenom anglicky, Silent Night. Proč se zmiňuji o historii a válce?

Návštěva muzea Stille Nacht v Arnsdorfu může každému návštěvníkovi dokázat absurditu dění ve světě, včetně války. Němečtí a Britští vojáci opustili zákopy 24. prosince, vyměnili si tabák, cigarety a nápoje. Zápisy dokumentují dokonce společnou svatou mši. Britský leutnant Arthur Pelham-Burn napsal ve svém deníku mnohé, co by měli vědět především mladí. Například: Die Deutschen standen auf der einen Seite zusammen, die Engländer auf der anderen. Die Offiziere standen in der vordersten Reihe, jeder hatte seine Kopfbedeckung abgenommen. Ja, ich glaube, dies war ein Anblick, den man nie wieder sehen wird). Krátce po tomto vánočním sblížení byly všichni vojáci a důstojníci odstraněni. Od té doby platí za sbližování a přátelení se trestá trestem smrti. Válka měla, a jak se zdá i dnes, má přednost.

24. prosince 1942 dostalo 250 tisíc obklíčených německých vojáků 6. Armády u Stalingradu a 30 stupňovém mrazu příkaz: Achtung, Achtung, ich rufe noch einmal Stalingrad. Ich bitte euch Kameraden, in das alte deutsche Weihnachtslied ‹Stille Nacht!› einzustimmen. Muzeum Stille-Nacht v Oberndorfu a pohled na zápisy a fotografie plačících vojáků nacházejících se v bezvýchodné situaci umožní každému návštěvníkovi muzea pochopit mnohem hlubší smysl a význam této vzácné písně v tercích, 6/8 taktu, trojici toniky, dominanty a subdominanty, která má v originále šest slok, ze kterých se dnes zpívají pouze tři.

V současné době je písnička oprávněně zařazena v rakouském seznamu kulturního dědictví UNESCO. Proč? Písnička totiž představuje nejenom pro mne žijící vzpomínku na oslavu Vánoc, tématizuje věčné přání člověka žít v míru a zprostředkovává pocit sounáležitosti. Proto mohu souhlasit s hodnocením Placido Dominga: Myslím si, že Tichá noc, svatá noc, je predestinovaná být světovou písní míru, víc než jakákoli jiná na světě.

Tímto současně děkuji Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi za nápovědu z mládí, protože i dnes Tiše a ochotně purpura na plotně voní, stále voní. Nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele