V díle „K věčnému míru“ (je možný i překlad „O věčném míru“), publikovaném v září 1795, krátce po separátním basilejském míru mezi Pruskem a Francií, Kant aplikuje svou morální filozofii na politiku a stanoví podmínky pro trvalý mír. Ty jasně požadují, že místo příměří musí být uzavřen skutečný mír, který vylučuje jakoukoli přípravu na další válku.

„K věčnému míru“ představuje utopické revoluční pojednání i proto, že předtím neexistoval žádný oficiální mírový stav, ale pouze řada dohod o příměří. V důsledku toho Kant uznával, že přirozeným stavem lidstva je válka, a že mír musí být aktivně nastolen a zajištěn. Proto se zabýval otázkami, které zaměstnávají mnoho intelektuálů po staletí: Jak lze vytvořit věčný mír? Jaké právní základy musí mít? Jak prosadit mezinárodní právo a zaručit suverenitu všech států?

Za sebe dodávám: Proč nelze získat finance na založení a rozvoj teorie o vedení míru, paxologie podle docenta Felixe Černocha, v České republice?

Minulý týden zahájil německý prezident Frank-Walter Steinmeier v paláci Bellevue výstavu ručně psaným úryvkem z pojednání „K věčnému míru“. V pondělí 22. dubna německý prezident chtěl v Berlíně oslavit třísté narozeniny Kanta, mimo jiné protože ohromný zájem o Kantovu filozofii lze vysvětlit starostí o stav našeho světa.

Na otázku - Jaká je základní myšlenka Kantova pojetí míru? lze odpovědět krátce: Mír není pouhou lidskou touhou, ale povinností stejně jako individuální morálka.

Často ve svých příspěvcích se zmiňuji o morálce, protože její deficit nebo neexistence v jednání vždy vede k nenahraditelné nebo nenávratné ztrátě. V případě státu ztrátě teritorií, institucí, v případě malých států ke ztrátě národa, etnicity. Stačí připomenout si Blízký východ, Ukrajinu nebo následky nepromyšlené migrační politiky EU a zbrojení, aby si nejenom politici-válečníci, ale i zbrojaři-obchodníci a chamtiví spekulanti uvědomili, co řekl Kant: „Politika musí pokleknout před mravností… Mravnost utváří politiku odmítáním války, trváním na věčném míru a právech člověka.“

Není proto divu, že nejenom v Kantově době, ale i dnes název "K věčnému míru" může být chápán ironicky nebo satiricky s ohledem na situaci ve světě, tenkrát a dnes. V době Kanta jeden nizozemský hostinský napsal na ceduli na dveře své hospody nápis "K věčnému míru" a připojil odkaz na nedaleký hřbitov. Stalo se tak, protože hned v úvodu svého díla se Kant zmiňuje o vývěsním štítu hospody s odvážnou ironií. Pro Kanta myšlenka věčného míru, ani s šancí pouze ve smrti, není bláznivá. Mír podle Kanta nepadá z nebe, není v lidské přirozenosti, ale musí být nastolen a zachován pevnou vůlí, neochvějným rozumem a politickou mocí.

Vytváření míru by dnes mělo být naším úkolem. A ne zbrojení s vědomím historicky potvrzené pravdy, že zbraně se nikdy nevyráběly a ani dnes nevyrábějí pro sklad, ale pro použití.

Byla by to senzace a vhodný dárek k narozeninám filozofa, kdyby prezident Steinmeier a kancléř Scholz měli ve svých slavnostních projevech konkrétní návrhy na vytvoření míru, alespoň v Evropě.

S upřímným respektem rád připomínám poslední komentář bývalého soudce Prof. Dr. Heriberta Prantla, dnes sloupkaře Süddeutsche Zeitung na téma Kant. Ve svém komentáři mimo jiné píše, (v neautorizovaném překladu autora příspěvku):

„Moje babička (v dopise jsem se o ní již několikrát vděčně zmínil) Kanta neznala. Nebyla studentkou, ale filozofkou míru každodenního života. Kniha, kterou studovala znovu a znovu, nebyla o věčném míru, ale byla to Bible. Porodila čtrnáct dětí. V jejím pokoji stála velká dřevěná bedna s nápisem "Válka", napsaným sütterlinským písmem. Uvnitř byly dopisy, které její synové a zeťové psali domů ze všech front druhé světové války. Někdy seděla na bedně a mluvila o válce. Co by dnes řekla babička, kdyby byla ještě naživu? "Napiš něco, chlapče," říkávala, "napiš něco proti válce." A pak mi vyprávěla o první světové válce, o tom, jak ta válka najednou přišla, uprostřed nejkrásnějšího srpna, a jak se lidé v té době nejprve radovali, a pak si zoufali.

"Napiš něco, chlapče. Napiš něco proti válce." Nyní, dobré dva roky po začátku války na Ukrajině, jsem tak učinil na 240 stranách knihy, která právě vyšla. Psal jsem o Kantovi a Martinu Lutheru Kingovi, o násilí a pacifismu, o moci a bezmocnosti nenásilí. "Vítězství v míru" je název knihy. Ze všech knih, které jsem napsal, je možná nejdůležitější.

Věřím, že tomu tak je a bude. Současně se ale nechci chlubit ani srovnávat se s autorem, profesorem Prantlem, když si neodpustím zmínku o vnuknutí Napiš něco proti válce u mne. Vnuknutí se proměnilo v ideji, a následně v knihu, nazvanou Mír-Frieden.

Mír-Frieden představuje sborník 16 článků autorů z ČR, Německa, Rakouska, Ruska, Severní Koreje, Kazachstánu aj. Byl vydán v německém a českém jazyce. Autoři napsali články o svém pojetí míru po mé prosbě. Děkuji všem ještě jednou touto cestou.

Sborník se jeví zajímavým a obohacujícím, jak dokazují písemné a telefonické reakce čtenářů z ČR a Německa, kteří si sborník koupili prostřednictvím paní Jany Trnovské (724 724 432, trnovska@jin.cz). Ta nabídla pomoc s distribucí, protože marže kamenných knihkupectví jsou vysoké, podobně jako finanční riziko vydání knihy v době homeopatického příjmu autora, a kdy slovo mír vzbuzuje i u tzv. spřízněných duší strach a mění je v slibotechny.

Zatím jsem nečetl knihu profesora Prantla „Vítězství míru“. Předpokládám na základě mnohaleté znalosti autora, že i jeho kniha se zabývá hodnotou člověka. Ta se projevuje využíváním rozumu nejen k uspokojení žádostí a přání, ale k rozlišení dobra a zla, a v následném morálním jednání. Každý, kdo jedná nemorálně, znásilňuje totiž svůj rozum k účelům, které pocházejí ze světa zvířat. Jakkoli je člověk součástí světa zvířat, světa přírody, nesmí zapomínat na svoji „třetí duši“, protože v takovém případě se zpronevěřuje vlastní lidskosti a klesá ve své hodnotě na úroveň instinktivně jednajících zvířat.

Bohužel zvířecího chování vidím každý den víc a víc. A současně se ptám, kde a co je člověk? A vzpomínám si na Aristotelovo učení o třech duších: Vegetativní (vyživovací) duši má člověk společnou s rostlinami. Smyslovou duši (zrak, sluch) má společnou se zvířaty. Ta poslední, rozumová duše je vlastní pouze člověku, a nejenom podle Aristotela je proto jeho podstatou.

Ano, skutečně jen čistý rozum sám pro sebe jsoucí, neschopný se jakkoli projevit, protože nemá tělo, které by řídil, ani potravu, z níž by žil. Je proto nepochybné, že podstatu člověka tvoří jak jeho smyslovost, tak i rozum. A tak se nabízí v době rostoucí nesvobody otázka: Za jakých okolností je lidská vůle svobodná? Podle Kanta je vůle svobodná tehdy, je-li podřízena mravnímu zákonu: „...svobodná vůle a vůle podřízena mravním zákonům znamená totéž.“ Na první pohled se může zdát, že citace z Kantova díla je nelogická. Vysvětlení tohoto paradoxu je překvapivě jednoduché. Stačí uvědomit si, že svobodnou se vůle stává proto, že se podřizuje zákonu, který si sama stanovila.

Kant věděl velmi dobře, že hlavní problém pro dosažení míru spočívá v tendenci politiků prohlašovat současnou situaci za výjimku: Člověk je vždy proti válce, s výjimkou těch současných. Neomarxista a představitel humanistické etiky Erich Fromm formuloval myšlenku o míru také výstižně: „…v humanistické etice je člověk současně tvůrcem i předmětem norem, jejich formálním pramenem nebo regulativní silou a tím, kdo je jí podroben.“ Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele