Z Rozvodí na naší straně je to sice hop a skok, ale nesmí se. Však si nás tam jednou vyčíhal „andělíčekmůjstrážníček“, když jsme se vraceli z Jezerní stěny a hrozil tisícovou pokutou. Na parkovišti ve Špičáckém sedle po vás chce „dědek“ stovku a vyhrožuje policií pro případ, že byste odstavili auto jinde. Zato parkoviště nad Lohbergem je zdarma a na Zwercheck vás dovede značená cesta. Vyjdete z německého lesa ! a narazíte na zdevastovanou holinu, které vévodí dvě cedule. Ta jedna říká, že jste na státní hranici a ta druhá, psaná pro jistotu česky, německy a anglicky, vám s vykřičníkem zapovídá vstup, protože se nacházíte ve „zvláště chráněné části přírody“. Marně přemýšlíte, co tady lze ještě chránit. 

Jezerní stěna nad Černým jezerem byla jako přírodní rezervace vyhlášena již v roce 1911, přesto v její blízkosti byla (dokonce třikrát) postavena nebo obnovena Juránkova chata. Ze skalních vyhlídek je pěkný výhled na Pancířský hřbet, ale úchvatný je zejména pohled na Černé jezero. No ale nesmí se a pokud jde o vlastní stěnu, lze to i pochopit. Necelých deset kilometrů vzdušnou čarou je také jezerní stěna, ale na mapách se píše Seewand. Šli jsme po ní dolů z Velkého Javoru a bylo to úžasné. Obrovské smrky s mohutnými chůdovitými kořeny, z převisů mechem porostlých skal odkapával věčný déšť a věřte nebo nevěřte, šli jsme po turistickém značení. Jenomže Němci asi vědí, že do takového terénu se většinou vydávají jen lidé, kteří přírodu mají rádi a neublíží jí. A ti naši ? Vypadá to, že některá místa jsou nepřístupná jenom proto, abychom neviděli, kolik škod tam bylo způsobeno.

PhDr. Jan Duchek, Klatovy