Aféra přezdívaná „dieselgate,“ která před třemi lety naplno vypukla, je pouze logickým důsledkem exponenciálně rostoucího množství regulace. Emisní limity byly sníženy na takovou úroveň, až se staly pro všechny výrobce dieselových motorů nesplnitelnými.

Ve 40. letech minulého století ve Spojených státech amerických přišli na to, že by se pohonné hmoty daly vyrábět z rostlinného oleje. Zejména po ropné krizi tato vize získala na atraktivitě. Začátkem stávajícího století to dokonce vypadalo, že otázka fosilních paliv a ekologie bude trvale vyřešena. Skoro celá Evropa (včetně ČR) tento typ pohonných hmot podporovala, a to jak daňově, tak povinným přimícháváním bionafty do té normální.

S rostoucím podílem rostlinných složek ve fosilních palivech se však začaly objevovat problémy – biopaliva zabírají a devastují zemědělskou půdu, ničí motory, používaná chemie poškozuje kvalitu spodních vod. Nakonec jsme dospěli do fáze, že se podíl biopaliv zase snižuje a hledají se drahé způsoby, jak se s následky na životním prostředí vyrovnat.

A tento paradox se dnes opakuje v bledě modrém. Před časem se Evropa zamilovala do dieselových motorů. Primárně kvůli tomu, že mají při zachování stejného výkonu mnohem nižší spotřebu v porovnání s benzínovou verzí. Ale také proto, že produkují méně CO2 než benzínové, což pomáhá v boji proti globálnímu oteplování. Jenže pak se ukázalo, že tyto motory produkují více oxidů dusíku a pevných částic. A tak začal inkviziční boj proti dieselům. Dostávají stále přísnější emisní limity a některá města nechtějí auta se staršími dieselovými motory ani pouštět do svých center. Díky tomu zase stoupají prodeje aut benzínových a kruh se uzavírá – produkce CO2, především v centrech měst s nejhorší smogovou situací, se zvyšuje, namísto aby se snižovala.

Evropská komise a členské státy tak vytloukají klín klínem, když se snaží nesmyslně drastickými limity vypořádat s následky své dřívější protichůdné politiky. Kam to ale povede? Existuje za diesely alternativa, která by byla čistější a nezdražovala některou z životně potřebných energií?

Evropská komise nedávno vydala tiskovou zprávu, v níž se pokusila za sebe kauzu dieselgate uzavřít – oficiálně průběh aféry zhodnotila, nebála se být vůči Volkswagenu kritická, nicméně pochválila jej za dobrou spolupráci při řešení kauzy, dosažení vysoké účasti na svolávací akci i za přijatá nápravná opatření. Jaké vysvědčení ale dát samotné Evropské komisi? Přes množství kritických hlasů o tom, že komise začala problém s nastavením emisních limitů řešit pozdě, sama EK svůj podíl na aféře nepřiznává. Poučí se ze svých chyb? Neustálé návrhy nové emisní legislativy, které ignorují dosažený technický pokrok a dosavadní dramatické snížení celkových emisí dieselových motorů, tomu zatím příliš nenapovídají.

Přitom kdybychom se místo neustále nových emisních norem, zákonů, nařízení, zákazů a příkazů zaměřili na pozitivní opatření – rozvíjeli veřejnou dopravu, zajišťovali hladší průjezdnost komunikací a investovali do vývoje nových technicky dokonalejších a výkonově efektivnějších typů pohonů, bylo by to ekologičtější a v neposlední řadě pro nás daňové poplatníky i ekonomičtější.

A ulevilo by se možná i soudům. Aféra dieselgate sebou přinesla vznik iniciativ, které u nás nabízejí lidem prostřednictvím hromadné žaloby vysoudit na Volkswagenu odškodnění. Podle informací Parlamentních listů většina přistála na Obvodním soudu v Praze 8. Žalovat se má přitom tam, kde sídlí žalovaný. Na Praze 8 ovšem žádný Volkswagen ani Škoda Auto nesídlí. Proč je tedy všichni podávají zrovna tam? Ať už se ukáže, že je to z nějakého důvodu v pořádku, nebo ne, bude to znamenat rozsáhlou práci soudců nad něčím, co vůbec nemuselo být.