Palestinský návrh, podaný v Radě bezpečnosti Jordánskem, obsahoval plán na údajné ukončení konfliktu, totiž uzavření mírové dohody do roka a úplné ukončení okupace do tří let.

Vycházel tedy z logiky, že hlavním nebo jediným důvodem, proč nezávislá Palestina neexistuje, je trvání izraelské okupace a ne třeba spor palestinské vlády s hnutím Hamás nebo neexistence příslušných „státních“ institucí.

Od začátku bylo jasné, že rezoluce neprojde, protože by ji vetovaly Spojené státy. Ty se domnívají, že Palestinci se na datu a podobě mírového uspořádání mají dohodnout s Izraelci.

Americké veto nakonec nebylo třeba, protože návrh v Radě bezpečnosti těsně neprošel. Proti sice hlasovali jen Američané a Australané, velká část nestálých členů se však zdržela hlasování.

Proč se Mahmúd Abbás rozhodl jít do prohraného hlasování? Je to další pokračování jeho nové politiky obcházení mírových rozhovorů s Izraelci. Podle Abbáse s Izraelci nelze jednat a tedy ani dosáhnout dohody.

Hypoteticky by Abbás mohl počkat na novou izraelskou vládu po březnových předčasných volbách, které mohou Netanjahuovu vládu poslat do opozičních lavic a vytvořit nové podmínky pro dohodu s levicovou vládou. Ovšem Abbás s Izraelci jednat nechce, a navíc má pro své jednání i jiné důvody než jen neochotu podstoupit přímá jednání.

Palestinský prezident jednou rukou bojuje s Izraelci, ale zároveň musí čelit i tlaku radikálnějších proudů v palestinském prostředí, zejména Hamásu (dokonce v koordinaci s Izraelci), a vedle toho čelit rostoucí nespokojenosti frustrované palestinské veřejnosti.

Ta dnes Hamásu důvěřuje více než na Západním břehu vládnoucímu Fatahu. Po dubnovém ztroskotání rozhovorů s Izraelem a nedávné válce v Gaze, v níž Abbásův Fatah byl především bezzubým „pozorovatelem“, si už nemohl dovolit, aby vypadal jako by neměl situaci v rukou.

Musí tedy přinejmenším předstírat, že je aktivní a že má alespoň nějaké úspěchy, a odpovědět rovněž na unilaterální kroky Izraelců. Abbás také balancuje mezi svým odhodláním nepřipustit ozbrojený boj proti Izraeli, a vytvářením tlaku na izraelské veřejné mínění.

Nákaza individuálními útoky řadových Palestinců na Izraelce se v posledních měsících značně rozšířila a palestinský prezident si s ní nebezpečně zahrává, například během nedávných nepokojů kolem osudu Chrámové hory.

Abbás také ví, že po několika prohraných válkách Arabů s Izraelem a neúspěšných palestinských povstáních nemá jeho vláda šanci získat to, co vlastním lidem slibuje. Ústupky, které by musel udělat, aby se s Izraelci dohodl, by nikdy neobhájil před veřejností.

Místo toho tedy palestinské vedení raději vytváří na Izrael tlak, ovšem převážně nevojenskými prostředky, protože Abbás je odpůrcem terorismu.

Do tohoto postupu zapadá hromadění diplomatických úspěchů, jako je povýšení statusu Palestiny na pozorovatelský stát Valným shromážděním OSN, uznání ze strany jiných států, jak to vloni udělalo Švédsko, případně získání pozice v mezinárodních institucích, jako je UNESCO.

Abbás den po neúspěchu v Radě bezpečnosti podepsal dvacet mezinárodních smluv, které dále posilují postavení Palestiny coby jakéhosi „papírového státu“. Největší pozornost vzbudil podpis pod Římskými statuty, což znamená začlenění Palestiny do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu.

Cílem je nejen symbolicky zvýšit palestinské postavení, ale dále vyvíjet tlak na Izrael, například hrozbou, že jeho vojáci nebo politici budou zažalováni za zločiny proti lidskosti nebo za válečné zločiny.

Zatím je to asi nejvíce konfrontační krok Mahmúda Abbáse proti Izraeli. Tento krok vzbudil u izraelské vlády velkou nevoli, ale není zřejmé, jestli má tento krok reálnou váhu.

Samotný podpis neznamená, že Palestina bude tribunálem uznána za skutečný stát, který může předkládat návrh na žalobu. Samotnou žalobu musí navíc podat žalobce soudu, nikoli palestinský stát, a není také jasné, zda by taková žaloba vedla k odsouzení žalovaného.

V neposlední řadě by podobným žalobám mohla čelit i samotná Palestina, jejíž ozbrojené složky prokazatelně útočí na civilisty – včetně ostřelování Izraele raketami ze strany příslušníků Abbásova Fatahu během nedávné války v Gaze. Obě strany, tedy Izraelci i Palestinci, by se tedy žalobami u ICC dostali do pozice „vzájemně zaručeného zničení“.

Pro Palestince byl uplynulý rok diplomaticky úspěšný a daří se jim podávat světu svou kauzu jako konflikt palestinské oběti a izraelského pachatele, po jehož donucení k ústupkům se vše vydá dobrým směrem.

Velká ironie spočívá v tom, že pro Abbáse a jeho spolupracovníky by skutečné osamostatnění Palestiny, po němž volali v Radě bezpečnosti, bylo noční můrou spíše než snem.

Zatím svou energii vkládali do diplomatických výdobytků a tak zcela zanedbali budování vlastních institucí. To ve světě reálných potřeb znamená, že jednostranně vyhlášená Palestina vlastně vůbec nemohla existovat, anebo jen s masivní asistencí dosavadního okupanta.

Tak si tu nezávislost ovšem nepředstavuje nikdo, Palestinci ani Izraelci.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.