Arabové představují v osmimilionovém Izraeli asi pětinu obyvatel. Část z nich volí celostátní strany, například Stranu práce, která má obvykle na své listině i arabské kandidáty, zatímco jiná část arabských občanů k volbám nechodí.

Ti, kteří by chtěli volit stranu arabskou, měli dosud zhruba tři možnosti. Buď islámsky orientovanou dvojkoalici stran Ra’am a Ta’al, arabsko-nacionalistickou Balad nebo silně levicovou formálně komunistickou, ale téměř čistě arabskou stranu Chadaš.

Dohromady mají tyto tři arabské strany v současném stodvacetičlenném parlamentu jedenáct křesel, tedy necelou desetinu. Jinými slovy, kdyby všichni izraelští Arabové volili arabské strany, bylo by zastoupení Arabů v Knesetu dvojnásobné.

A právě tím směrem se chtějí vydat arabští politici Izraele, kteří navzdory třem velmi rozdílným ideologiím sestavili společnou kandidátku. Chtějí tím dát najevo, že to, co je spojuje, je důležitější než jejich ideové rozdíly.

Arabské strany byly však podníceny ke spolupráci a sestavení jednotné kandidátky i jinými, objektivnějšími důvody. Například tím, že v Izraeli bude od těchto nadcházejících voleb platit vyšší práh pro vstup do Knesetu, zvýšený ze dvou na tři a čtvrt procenta.

Jde také o reakci na atmosféru, která se rozhostila v arabském i židovském společenství Izraele po poslední válce v Gaze, která obě komunity psychologicky vzdálila. Židům se zdá, že Arabové podporují nepřátele státu, zatímco Arabové se identifikují s palestinskými obětmi.

Arabští politici však také reagují na komplikované procesy uvnitř arabského společenství, které mají hlubší kořeny.

Část izraelských Arabů se čím dál více identifikuje jako „Palestinci“ a vzdalují se od svého izraelství. Jiná část, zejména někteří křesťané nebo i ekonomicky úspěšnější muslimové ze střední třídy se stále více integrují do izraelské společnosti a svou budoucnost vidí v izraelské bezpečnosti a prosperitě.

Jednotná kandidátka, sestavená v izraelských dějinách vůbec poprvé, má tedy zachytit a politicky využít pocity prvních a neutralizovat vliv těch druhých.

Možnost volit jednu „arabskou stranu“ má potenciální voliče mobilizovat a vytáhnout arabské voliče k urnám – jinak totiž arabští občané mají mnohem menší účast při volbách než ostatní.

Arabští politici očekávají, že v březnu dostanou nejméně patnáct parlamentních křesel, i když prozatímní předpovědi jim slibují jen o něco málo více, než mají dnes, tedy asi desetinu křesel.

Představitelé arabských stran, nyní sjednocených do jedné kandidátní listiny, tvrdí, že se po volbách nehodlají stát součástí žádné izraelské vlády.

Přitom oba hlavní politické bloky v Izraeli, pravicový i levicový, mají podobné šance vyhrát, ale budou potřebovat další koaliční partnery. (Navzdory zvýšení prahu pro vstup do parlamentu se totiž i nadále očekává Kneset složený z nejméně deseti stran.)

Role jiných velkých bloků, jakým může být i onen arabský, bude tedy zásadní pro to, kdo bude v Izraeli vládnout – včetně toho, zda se Benjaminu Netanjahuovi podaří získat počtvrté premiérskou funkci.

Arabští politici ovšem už opakovaně dali najevo, že je pro ně myšlenka na vstup do vlády nemyslitelná, i kdyby jí vedl předseda Strany práce Jicchak Herzog spolu s předsedkyní strany Hatnua Cipi Livniovou, bývalou mírovou vyjednavačkou. Vadí jim prý už sám název volebního bloku levice, který si říká „Sionistický tábor“.

Jsou prý nanejvýš ochotni zvenčí podpořit levicovou koalici, pokud ta bude mít politiku, která bude arabským stranám vyhovovat. Tím však arabská koalice dostane do zvláštní situace nejen případnou levicovou vládu, ale i samu sebe.

Jak se ukázalo během vnitroarabské debaty, arabská politika je roztržená na dva směry. Jeden zdůrazňuje svou loajalitu palestinské věci, i kdyby to mělo znamenat protiizraelská stanoviska.

Velkou část arabských voličů ale zaměstnává více jejich vlastní postavení, ať politické, nebo ekonomické. Od arabských stran tedy čekají spíše kroky, které zlepší jejich situaci a přispějí k jejich integraci do izraelské společnosti.

To je ale projev už dávno známé skutečnosti, že totiž arabští politici, ať už jsou islamisté, komunisté nebo nacionalisté, mají mnohem vyhraněnější a ideologičtější postoje než jejich arabští voliči.

Blízká budoucnost ukáže, jaký následek bude mít očekávané zvýšení arabského zastoupení v Knesetu, ať už na možnou dohodu Izraele s Palestinci nebo na sílu arabského hlasu ve vnitřní izraelské politice.

Jednotná kandidátka má však z hlediska arabských voličů i jednu slabinu, na kterou upozorňuje izraelsko-arabský aktivista Džafar Farah.

Jediná arabská velkostrana totiž znamená omezení možnosti Arabů volit mezi různými možnostmi. Tím se vlastně uvnitř arabského sektoru omezuje demokratická soutěž.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.