Jednoho dne však přece jen zjistíme, že například ten pán, který dokázal tak skvěle namalovat dinosaury i rudochy, se jmenuje Zdeněk Burian. Poctu tomuto muži, který prý celý život trpěl nedostatkem uznání coby umělec, připravila galerie, která už umělečtější být nemůže.

Ještě do poloviny února lze vidět několik desítek Burianových děl v Muzeu Kampa v Praze. Tedy v sousedství jmen, jako je Jiří Kolář nebo Jan Švankmajer.

Burian se na Kampě představuje trochu netradičně. Zaprvé, chybějí dinosauři a vůbec veškerá pravěká havěť od trilobitů přes mastodonty až po neandrtálce. Zato nechybějí výjevy třeba z Indočíny, Afriky nebo jižní Ameriky. A za druhé, na Kampě vidíte Burianovy olejomalby, tedy díla vytvořená technikou velmi uměleckou.

Děti od jednoho do sto jednoho roku se prostřednictvím těchto obrazů mohou nechat vtáhnout do světa, který pohříchu vzniknul hlavně v Burianově hlavě, protože jako mnozí jiní autoři velmi exotických výjevů příliš necestoval. A i kdyby cestovat chtěl, nenarodil se Zdeněk Burian v době, která by takovému koníčku přála.

Burian byl coby autor rehabilitován už před deseti lety velkou výstavou v Jízdárně Pražského hradu. Jeho díla z pravěku lze vidět v Moravském zemském muzeu a také ve stálé expozici v ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. A pokud jste nestihli ani jednu z dočasných akcí nebo je to pro vás do Prahy, Brna či Dvora daleko, vězte, že Zdeněk Burian už se zařadil mezi autory, o kterých se píší monografie.

Například v Sokolově působící historik umění Vladimír Prokop o něm napsal knihu. Zrovna tak se věnuje dílu dalších mistrů, jako je Jaromír Vraštil anebo Gustav Krum, kterého autor tohoto zamyšlení považuje za zvlášť zručného autora.

Vladimír Prokop se domnívá, že nepřijetí lidí, jako byl Zdeněk Burian, mezi umělce, je chyba a nespravedlnost. Proto se ji snaží napravit systematickým mapováním tvorby těchto výtvarníků, s tím, že jednou budou snobskými uměnovědy připuštěni do nejvyššího patra výtvarné múzy.

Burian a jeho kolegové ale možná opravdu umělci v tom nejvyšším slova smyslu nebyli. Osobně se domnívám, že v tomto případně na tom zas tolik nezáleží, kdo umělec je a kdo není.

Výstava Zdeňka Buriana se jmenuje Až na konec světa, a přesně to tento výtvarník pro statisíce čtenářů udělal – vzal je tam, kam se nedostali ani pomocí své dětské fantazie, nebo jejich fantazii ještě trochu napomohl.

Také neuvěřitelně živé ilustrace Gustava Kruma v několika „mayovkách“ mně obohatily dětství a dojem z nich mě bude provázet celý život. To se o díle mnoha umělců říci nedá. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.