Podle čínské vlády se Washington vměšuje do vnitřních čínských záležitostí, protože vyslovuje podporu nebezpečnému separatistovi. Obama naopak označil své vztahy s dalajlámou za skvělé a pravděpodobně se s ním sejde tento čtvrtek během takzvané Národní modlitební snídaně.

Ve skutečnosti stanoviska obou zemí nejsou tak vzdálená, jak se zdá. Dalajláma totiž do Ameriky nepřijíždí na oficiální státní návštěvu, a nebude tedy tímto nepřímým způsobem legitimován v očích světa.

Oba muži se setkali už třikrát, ale vždy v podstatě neoficiálně. Například před rokem Obama dalajlámu sice přijal v Bílém domě, ale nikoli v Oválné pracovně, ale v místnosti, která je součástí oficiálního bytu amerického prezidenta. Jakýkoli výklad, podle kterého by šlo o setkání dvou hlav států, tím byl znemožněn.

Formulace, podle které Barack Obama „podporuje zachování unikátních náboženských, kulturních a jazykových tradic Tibetu“ by dokonce mohla být přetištěna bez úprav v jakékoli oficiální čínské brožuře.

Obama navíc není zdaleka jediný státník, který se nebojí s nebezpečným separatistou dalajlámou setkat. Vzpomeňme například britského premiéra Davida Camerona, který potom musel odložit svou cestu do Pekingu.

Na toto pondělí mimochodem připadá 25. výročí prvního setkání Václava Havla s dalajlámou. Od té doby u nás byl tibetský duchovní vůdce devětkrát, i když se obvykle nejednalo o oficiální státní návštěvy.

Přesto se Číně daří vyvíjet tlak na některé státy, aby se se od dalajlámy raději držely zpátky. Například v říjnu nedostal dalajláma vstupní vízum do Jihoafrické republiky na setkání k 20. výročí konce apartheidu. A v prosinci k ještě většímu údivu se s dalajlámou odmítl setkat papež František, nepochybně v zájmu svých vztahů s Čínskou lidovou republikou.

Podle Číny je totiž dalajláma představitelem ozbrojeného, tedy teroristického odporu proti legitimní čínské moci v Tibetu. Dalajláma, který uprchl z Tibetu v roce 1959, ovšem k ozbrojenému boji nevyzývá, a dokonce dal najevo, že nežádá samostatnost, ale pouze autonomizaci Tibetu v rámci Číny.

Čínská politika však dává přednost tvrdému postupu proti umírněným představitelům menšin. Podobně například postupuje proti Ilhamu Tohti, význačnému ujgurskému intelektuálovi. V loňském roce byl odsouzen na doživotí, a to za separatismus.

Čínské úřady se tím zřejmě snaží vyřešit problém se skutečným tlakem na osamostatnění periferních oblastí. V Tiberu se lidé zatím jen upalují na protest, ale v Sin Tiangu, kde žijí Ujguři, mezitím skutečně vypukl ozbrojený odpor. Místo jednání s umírněnými však Peking dává přednost potlačení jakéhokoli samostatného hlasu, čímž si uzavírá cestu k budoucímu smíru.

Děje se tak v době, kdy sílí hlasy po jiném přístupu i v dalších částech, například v Hongkongu, kde se vloni na podzim podařilo zadusit volání po obnovení demokracie, ale v neděli se už opět sešlo několik tisíc demonstrantů.

Tlak na novou konsolidaci státní moci se zvýšil předloni, kdy se k moci dostal prezident Si Ťin-pching. Ten obnovil represe vůči některým disidentům a žádá větší dohled nad médii. V těchto dnech v Číně uvádějí do chodu další opatření na kontrolu internetu a na omezení přístupu k zahraničním webovým stránkám.

Sílí také pronásledování kritických akademiků. V říjnu přišel o místo ekonom Sia Jie-liang z Pekingské univerzity. Byl jedním ze signatářů Charty 08, která žádá svobodu vyjadřování a dodržování lidských práv v Číně. V prosinci byl pak z Východočínské univerzity politologie vyhozen profesor Čang Süe-chung, protože se odmítl omluvit za své články kritizující vládu.

Skoro jako žert působí prohlášení ministra školství Jüana Kuej-žena, který žádá, aby se univerzity zaměřily na lepší studium marxismu a nedovolily zpochybňování socialismu.

Ve skutečnosti nejde o marxismus, ale o nový kurz, který je zaměřen na umlčování kritiky. Učitelé proto musejí bránit v negativním vyjadřování o stranických vůdcích nebo státní politice.

Vraťme se však k dalajlámovi a jeho cestě do Ameriky. Ostrá čínská vyjádření jsou ve skutečnosti hlavně rituální. Pro Čínu jsou důležité dvě věci, na kterých se nic nemění.

Zaprvé: Veškerá setkání amerického prezidenta s dalajlámou jsou a pravděpodobně i budou neoficiální a bez jakéhokoli vlivu na postavení nyní již téměř 80letého tibetského vůdce.

A zadruhé: I Spojené státy považují Tibet za součást Čínské lidové republiky, přestože byla tato oblast obsazena při útočné válce. Na to je Čína příliš velká a vlivná. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.