K těmto politicky významným jubileím patří i nedávné výročí první cesty Václava Havla coby prezidenta do Spojených států.

Byla to totiž cesta, která více než jen symbolicky vracela Československo k jeho vlastnímu počátku. U kolébky obnovené české (československé) státnosti stály v roce 1918 Spojené státy hned v několikerém smyslu.

Jednak proto, že právě vstup USA do první světové války byl rozhodujícím impulsem pro zvrat v jejím vývoji. Neméně zásadní však také byly ideály Wilsonovy Ameriky, které se zasloužily o vznik Československa coby naplnění principu národního sebeurčení, ale také zásadní vliv amerických hodnot na formování českého republikánství.

Spojené státy byly pak v souvislosti s druhou světovou i studenou válkou znovu účastny na obnově české kolektivní i individuální svobody – i toto poselství bylo obsaženo v Havlově cestě do Washingtonu počátkem roku 1990.

Nyní, po pětadvaceti letech se znovu zdá, že se do pozadí dostává nejen to, co se dělo na počátku obnovené české samostatnosti, ale také skutečnost, že navzdory všem možným výhradám proti té či oné administrativě Amerika zůstává i dnes garantem - a zdrojem - demokratických hodnot. A to nejen pro Čechy.

K výročí Havlovy cesty, důležitosti česko-amerického spojenectví i parametrům další možné spolupráce se mimo jiné vrátili v Centru transatlantických vztahů, které působí pod institutem CEVRO v Praze.

Oslovili několik českých i amerických odborníků, aby se zamysleli nad tím, jak dál postupovat ve spolupráci dvou nestejnorodých zemí, České republiky a Spojených států.

Je příznačné, že je dnes obtížné najít v Americe lidi, kteří se českou politikou zabývají – natolik se změnily poměry za posledního čtvrt století.

Je zřejmé, že Česká republika pro USA, ale ani USA pro Česko nejsou relevantní jako obchodní partneři. Je však zejména v českém zájmu, aby byla Praha relevantní pro Washington v mezinárodně politickém, strategickém a vojenském smyslu.

Zmíněné Centrum transatlantických vztahů vydalo studii, která se nejen ohlíží za pětadvaceti lety od Havlovy cesty, ale také nabízí osm doporučení. Jedním z nich je, že český postoj k Americe by měl být ukotven v rámci NATO a Evropské unie.

Budování nějakého „zvláštního vztahu“ mezi supervelmocí a malým středoevropským státem není ani žádoucí, ani realistické. Vzájemné vztahy by také neměly být závislé na tom, kdo zrovna sedí v Bílém domě nebo ve Strakově akademii či na Pražském hradě.

Podle autorů studie by se Češi měli soustředit také na spolupráci v rámci Visegrádské skupiny. Neschopnost vytvářet životaschopné koalice je naše tradiční regionální slabost. Přitom Česká republika může sama sebe učinit relevantní právě prostřednictvím spolupráce s jinými podobnými státy. 

Jiným doporučením je, aby Praha posílila své bezpečnostní vazby tím, že se zaměří na naše závazky v NATO, tedy například zvýšením obranných výdajů na ona dvě procenta, ke kterým jsme se stejně zavázali.

Lze zmínit i jiná doporučení, ale ta si každý může najít na internetových stránkách institutu CEVRO. Jedna rada je platná všeobecně: totiž být zemí stabilní, spolehlivým partnerem a sebevědomou společností.

Pro vztahy s Amerikou – na rozdíl od některých jiných mocností - je typické, že nic z toho není v rozporu s přátelskou spoluprací, protože vazalství od nás nikdo ve Washingtonu nepožaduje. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.