Při útoku pravděpodobně tří střelců na redakci francouzského humoristického časopisu zahynul nejméně tucet lidí a dalších deset bylo zraněno, přičemž pět je v kritickém stavu. Zabíjení se dělo systematicky a zblízka.

O záměru pachatelů nikdo nepochybuje: Redakci už v minulosti kritizovali muslimové, podle nichž časopis některými svými karikaturami urážel islámskou víru.

Útočníci podle očitých svědků vykřikovali arabsky: „Bůh je veliký!“. A francouzsky dodávali: „Pomstili jsme proroka!“

Proč právě útok na satirický časopis Charlie Hebdo a proč jsme zmiňovali spisovatele Michela Houellebecqa?

Poslední číslo totiž na první stránku umístilo karikaturu tohoto spisovatele. A to při příležitosti vydání jeho polemického románu Podrobení o islamizované Francii.

Houellebecq je považován za skandalistu a byl už v minulosti kritizován za řadu přečinů proti obvyklým mravům, od pohrdání ženami až po příliš otevřené sexuální scény.

Obvykle skončilo u nadávek nebo u hrozeb žalobami. Jeho zatím poslední dílo ukazuje, že radikální islamisté smysl pro humor nemají.

Msta však nedopadla na samotného romanopisce, ale na časopis, který zveřejnil jeho jméno a tvář.

Charlie Hebdo je časopis, který je nevybíravým zesměšňováním všeho a všech dávno znám, přičemž proticírkevní nebo protipolicejní karikatury jsou považovány za mnohem drsnější než kresby, které si dělaly legraci z islámu.

V roce 2006 ovšem publikoval karikatury proroka Mohameda, jež původně otiskl dánský deník Jyllands-Posten.

Šéfredaktor francouzského časopisu Stéphane Charbonnier už tehdy čelil hrozbám a měl osobní strážce. Během středečního útoku však zahynul i on. Na časopis byl také v minulosti spáchán útok zápalnou lahví a čelil žalobě tří muslimských organizací.

To vše je o to paradoxnější, že časopis Charlie Hebdo není zdaleka považován za tak opovážlivý, jako úspěšnější a známější týdeník Le Canard Enchainé.

Ani jeden z časopisů navíc není považován za vysloveně protiislámský, ale spíše za představitele určitého proudu francouzské žurnalistiky a humoru, které si potrpí na bourání veškerých tabu.

Proto také zmíněná žaloba u francouzského soudu neuspěla s tím, že cennější je ochrana svobody slova.

Francouzské úřady považují vyvraždění celé redakce jednoho časopisu za teroristický čin. Do Paříže přicházejí kondolence a odsouzení z celého světa, od Washingtonu až po Moskvu.

Útok však také jednoznačně odsoudila Francouzská rada muslimského vyznání, zastupující velkou část francouzských muslimů, stejně jako zástupci Ligy arabských států a vedení muslimské univerzity Al-Azhar se sídlem v Káhiře, která patří k významným autoritám sunnitského islámu.

Prezident Hollande čin také odsoudil, ale rovněž zdůraznil, že Francie nesmí podlehnout strachu z „invaze, podrobení a zaplavení“.

Potíž je, že tyto nálady se mezi částí Francouzů šíří, což lze vidět na politických úspěších Marine Le Penové z poslední doby. Její voliči reagují na nedokonalou integraci některých přistěhovaleckých komunit do většinové společnosti.

Kromě toho však také Francie v posledních letech zažila hned několik útoků radikálních islamistů, například Mohameda Meraha, který zabil tři francouzské vojáky a střílel také v židovské škole.

Během několika posledních týdnů se objevilo několik útoků podobného typu, jaký se odehrál v Dijonu, kde muž volající „Bůh je veliký“ najel autem do lidí na vánočním trhu.

Zmíněný román Michela Houellebecqa Podrobení byl provokací hned v několika ohledech. Stejný titul například nesl film Thea van Gogha, který byl velmi kritický k islámu obecně a vedl nakonec i k vraždě jeho autora.

Sám Houellebecq tvrdí, že jeho poslední kniha neměla muslimy podráždit, ale naopak se prý chtěl vžít do jejich situace. Muslimové totiž nemohou přijmout hodnoty francouzské levice, ale zároveň francouzská konzervativní pravice není připravena přijmout je.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.