Zákon, který v Británii schválili, v žádném případě neumožňuje to, před čím se často varuje – totiž vytváření dětí na zakázku, totiž možnost ovlivňovat podobu, vlastnosti a schopnosti případných potomků.

Jde o to, že v současné době je už možné zabránit přenosu vážných dědičných chorob z matky na její děti. To, co v britské Dolní sněmovně schválili, je postup, při kterém se dítě vytváří nejen z dědičné informace otce a matky, ale také třetí osoby, jíž je dárkyně vajíčka.

Lékaři použijí jádro vajíčka skutečné matky, které vloží do vajíčka dárkyně, jež je zbaveno svého jádra. Výsledkem je dítě, které nebude vypadat odlišně od zcela klasicky zplozeného potomka, ale díky popsané manipulaci nezdědí nebezpečné choroby.

To má zabránit moha tragickým případům, jako je třeba osud Sharon Bernardiové, která přišla o všech svých sedm dětí kvůli dědičné nemoci. Všechny případy bude ještě schvalovat zvláštní britský úřad pro bioetiku.

Přestože jde o postup vedený nejlepšími úmysly, který dokonce podpořil i šéf konzervativců, člověka napadá, že lidstvo se přiblížilo k hranicím, které kdysi popsali pouze spisovatelé vědeckofantastické literatury.

Například Stanislav Lem, který věnoval přinejmenším dvě humorně laděné povídky tomuto tématu. V jednom případě se popisuje spor ženy s mužem, kterého označuje za otce svých dětí.

Potíž je, že onen pán je automobilový závodník, který byl po těžké havárii sešit z orgánů dvou bratrů – jeden z nich byl manželem žalující strany. Vzniká otázka, kdo tedy vlastně je nově vytvořený člověk a co mu dává identitu.

V tomto případě identitu coby otce, zda mozek, podíl jednotlivých dodavatelů orgánů na celkové váze nebo některá z částí rozmnožovacího ústrojí – a případně která?

V jiné povídce zas prozíravý polský autor popisuje fiktivní soudní spor mezi pacientem s mnohačetnými mechanickými a elektronickými protézami a firmou, která tyto protézy dodala, ale nedostala zaplaceno.

Soud má rozhodnout, zda si může své „náhradní díly“ vzít zpátky. Podle stanoviska pacienta nikoli, protože by tím byl usmrcen a lidský život je cennější než ztráta firmy. Firma ovšem tvrdí, že člověk, skládající se z větší části z náhradních dílů už není lidskou osobou.

Etických hranic se dotýkáme i v mnoha jiných případech, zejména v souvislosti s internetem, sbíráním osobních dat a možnostmi manipulovat s identitou lidí.

Jedním z velmi aktuálních, i když pro Evropana neviditelných dilemat je čím dál častější nasazování takzvaných „dronů“, bezpilotních letounů na bojištích na Blízkém východě.

Už samy bezpilotní letouny v jejich současné podobě jsou velkou otázkou. Západním armádám vyhovují, protože umožňují vyhnout se přímému střetu a ztrátám ve vlastních řadách.

Podle mnoha názorů také umožňují šetřit životy civilistů na zemi, protože by jinak vojáci museli operovat v hustě obydlených místech s nevyhnutelnými ztrátami i mezi nezúčastněnými obyvateli.

Podle jiných hlasů ovšem možnost posílat stovky takových letounů bez vlastního rizika mění způsob rozhodování velitelů a vede k tomu, že se útočí častěji a s lehčí myslí než dříve. Zbraně bezpilotních letounů ovládají vojáci sedící u počítače v místech vzdálených i tisíce kilometrů daleko.

Nová generace bezpilotních letounů jde ještě dále. Má být vybavena samostatným rozhodováním ohledně toho, kdy zabíjet a kdy ne, a to na základě vyhodnocení řady proměnných.

Tím se ovšem zodpovědnost rozkládá na řadu činitelů, z nichž žádný není tím posledním, kdo zmáčkne spoušť. Nelze k odpovědnosti hnát nikoho – autora algoritmu, muže, který na křídla dronu zavěsil rakety ani toho, kdo dron vypustil.

Jinými slovy to, co po desítky let předpovídaly generace spisovatelů, včetně Karla Čapka, který uvažoval o etice v souvislosti s humanoidními stroji, už je realitou. Jsme v době, která předehnala fantazii spisovatelů science fiction, což nás odpovědnosti nezbavuje, ale právě naopak. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.