Podobně jako ve Francii, i v Dánsku střílel mladý zločinec nejdříve na skupinu lidí, které si spojoval s hanobením proroka Mohameda a poté šel svou věc ještě stvrdit zabíjením Židů.

Tentokrát ovšem vše proběhlo v menším měřítku. I když Omar Husejn vystřílel na kavárnu, kde se debatovalo o svobodě slova, desítky nábojů, podařilo se mu zabít jen jediného člověka, režiséra dokumentárních filmů Finna Norgaarda – sám Vilks, autor skutečně urážlivé kresby Mohameda se zvířecím tělem vyvázl bez zranění.

Pachatel měl přitom příležitost získat mnohem větší úlovek, na místě bylo několik prominentů, včetně francouzského velvyslance. Svou roli možná hrála jedna podstatná odlišnost dánského pachatele od jeho francouzských kolegů.

Nejen že na zabíjení byl sám, ale hlavně neměl žádný výcvik. Neměl příležitost strávit nějaký čas v nějakém teroristickém táboře, a už vůbec to nebyl navrátilec ze syrského bojiště, jak se od autorů podobných vražd očekává.

Naopak, typické na 22letém Husajnovi, bývalém členu pouličního gangu, je to, že pochází z prostředí drobných delikventů a že se dá řadit do kategorie pachatelů s „islamokriminálním pozadím“.

Řada studií ukazuje, že autoři podobných útoků nepocházejí z rodin tradičně věřících muslimů, ale jde o lidi, kteří se k islámu „vracejí“ od úplného bezvěrectví. Často se tak děje ve vězení, kde konvertují rovnou k nějaké radikální formě.

Vzhledem k tomu, že se Husajn vrátil po dvouletém trestu na svobodu teprve před dvěma týdny, na nějakou větší přípravu neměl čas.

Teprve další vyšetřování ukáže, do jaké míry například věřil, že z věci vyvázne živ a zdráv, kdo mu dal zbraň a kdo mu určit cíl.

Jeho terčem bylo setkání se známým karikaturistou urážejícím proroka –připomeňme, že letos v září to bude 10 let od zveřejnění 12 kreseb proroka Mohameda v dánském listu Jyllands-Posten, které vyvolalo vlnu protestů a násilností.

Ty si celosvětově vyžádaly kolem 200 obětí. Svým životem často platili křesťané ve vzdálených zemích, jako je Pákistán.

Vztahy mezi dánskou společností a tamní muslimskou většinou se kvůli tomu zhoršily, protože aféra nevznikla po zveřejnění kreseb, ale teprve poté, co ji systematicky rozdmýchávali v Dánsku žijící muslimové ve svých původních domovských zemích.

Za – bohužel – zcela v souladu s obvyklým pravidlem současného evropského džihádismu je možné považovat útok na kodaňskou synagogu.

Útoky na židovské objekty nebo i osoby se odehrávají v Evropě po desítky let. V 60. až 80. letech je obvykle páchaly radikální palestinské organizace. V současné době jejich roli převzali islamisté.

Všechno židovské se ve většině evropských států odehrává za přísných bezpečnostních opatření, skoro jakoby se nakládalo s radioaktivním materiálem – dokonce i když jde o běžnou bohoslužbu.

37letý Dan Uzan, který zemřel po zásahu do hlavy, držel dobrovolnou hlídku před vchodem do synagogy, jak je nejen v Kodani obvyklé.

Útoky na Židy, skryté za kritiku Izraele nebo izraelské politiky, jsou však celosvětovým fenoménem – Židé nejsou vinni kreslením karikatur Mohameda, ale prostě tím, čím jsou.

Vzpomeňme na masivní útok pákistánských radikálů v indické Mumbaji.

Tam pachatelé mimo jiné cítili potřebu zabíjet, a dokonce i mučit lidi v tamním židovském centru, ačkoli v tomto indickém městě Židé takřka nežijí a s indicko-pákistánským sporem nemají nic společného. Žádné protesty proti tomu však ve světě nebyly.

V prostředí radikálního islámu – a nejen v něm – se útočením na Židy dá získat ocenění takřka vždy. Výsledkem je, že v mnoha západoevropských židovských komunitách není otázkou, zda někdo zaútočí, ale spíše kdy se tak stane.

Tento zvyk si budou možná muset osvojit i jiní Evropané, zejména ti, kteří mají co do činění s karikaturistickými časopisy.  

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.