Na druhou stranu, zhodnotíme-li rok trvající snahu ODS „něco dělat" (aby v dalších volbách zase neztratila takřka milion voličů), otázka průzkumů se zadními vrátky logicky vrací. Existuje-li ve vedení ODS něco jako strategie, podle všeho se očekává, že k návratu voličů povede sama personální obměna ve vedení strany, trocha toho pokání a zvládnutý souboj s TOP 09. Což je v podstatě důvod pro to nedělat nic.

Analýza neúspěchu?

Loni po volbách to v ODS vypadalo na katarzi. Strana dostala bezprecedentní volební výprask hlavně kvůli korupčním aférám, nikoliv kvůli „vyměklosti". Sjezd proto v čele strany potvrdil tehdy jediného reálně přijatelného kandidáta Petra Nečase, jenž se dokázal obklopit vcelku zajímavými lidmi (Miroslava Němcová, Pavel Blažek, Pavel Drobil aj.), zřetelně odlišnými od „nezapomenutelných" topolánkovských chlapáků. Očekávání změny byla na místě. V tom podstatném, určité mediální i osobní pokoře lídrů a snížené frekvenci skandálů, jde ODS vskutku vpřed, je jiná a děkujme za to. Má v čele předsedu, za kterého se nemusí stydět, její experti neutekli a mohou pracovat na reformních zákonech. Těžko se ale zbavit dojmu, že jsme již měli být svědky začátku otevřeného a promyšleného boje o voliče. A preference „rok poté" by to už měly zohledňovat.

Byla-li vůbec provedena důkladná analýza volební prohry z roku 2010, pak je zřejmé, že jako lék se ordinuje především pokora. ODS „zbaštila" teorii o rozsáhlé korupci strany, ale co dál? Korupce, včetně jejího virtuálně-mediálního rozměru (ODS ve skutečnosti nikdy nebyla tak prohnilá, jak se psalo), je přeci symptomem, musela někudy přijít, a lítost tedy není efektivní medicínou, bacila nevyžene. Politická strategie ODS a její mediální akční rádius jsou ale navzdory tomu stále vymezeny snahou o kolektivní dávání si pozor na ústa. Pořád jde jen o ustrašené vyčkávání po velkém šoku smíšené s ostentativním pokáním. Proti gustu žádný dišputát, ale z této podivné image se dlouho žít nedá. Nikoho nepřiláká.

Více práce s členy a více politické vášně

ODS by měla umět relativně dlouhé volební přestávky využít. Základem ofenzívy za účelem bobtnání preferencí a potažmo vítězství ve volbách by měla být politologie. Žijeme v době, která sama automaticky z nikoho politika, tak jako v devadesátých letech, neudělá. Když začali po tučných letech prohrávat čeští hokejisté, neboť odešla jejich výjimečná generace, muselo se znovu začít pracovat s mládeží. V politice to platí podobně. Nemáš lidi, více se jim věnuj, tvoř systém, hledej, motivuj a neztrať talenty. A protože žijeme v době mediální, dávej o své snaze vědět. Vnitrostranický projekt a ofenzívní PR strategie ale v ODS evidentně neexistují. Práce s členskou základnou v ODS rovná se „dopisujte si po intranetu". A tak dál pochopitelně vítězí ona korupci povzbuzující rutina a horizontem ctností působení na radnicích je „něco dojednat". Kdybyste se zeptali mnohých členů, řeknou smířeně, že osmnáct, dvacet procent stačí.

Jedině pokud se v ODS začne skutečně pracovat, stane se strana opět sevřenou partou milovníků svobody, kteří k sobě budou více kamarádští a svou angažovaností znechutí oportunisty a sebestředné ješitné strýce, kteří v regionech sedí na prameni a někdy dokonce mají nálepku „progresivistů". V zásadě ani tolik nejde o ideje; jejich repenetrace je jen částečným, byť nepostradatelným předpokladem. Idea sama nažhaví jen jednotlivce. To, co ODS (a vlastně každá strana) hledá, je forma, schopnost jejího uchopení, návrat ke zdravé posedlosti politikou, schopnost lídrů představit ideu jako intelektuální a heroický fenomén. Nikoliv jen jako útrpnou mocenskou soutěž.