Zní to sice cynicky, ale mnohdy je naopak nejhorší, když politik po volbách opravdu dělá to, co před tím slíbil.

Proslulé je v tomto ohledu Maďarsko. Tamější vlády od poloviny 90. let a ještě po valnou část minulého desetiletí opravdu po volbách dělaly to, co před volbami slíbily, bez ohledu na to, zda se jednalo o vlády levicové nebo pravicové, resp. ze začátku plnily sliby vlády levicové a pak i pravicové.

Zvyšovaly se bezhlavě platy úředníkům a státním zaměstnancům, zvedaly se důchody důchodcům, rozdávaly se peníze z rozpočtu hlava nehlava.

Výsledek byl, že to Maďarsko přivedlo do obrovské fiskální krize, do vleklé recese, a situace byla o to horší, že když přišla zvenčí globální finanční krize po roce 2008, dopadla na Maďarsko obzvláště tvrdě, protože už předtím nebylo v ani trochu dobré kondici.

Špatně se to píše, ale někdy je zkrátka lepší slibující politik lhář a cynik (jednající pod heslem hlavně třeba vyhrát volby a pak už to je jedno) než slibující politik „plnič“, jinými slovy Mirek Dušín, vzorný „plnič“ populistických slibů.

Nebylo možné si na tuto zkušenost nevzpomenout, když člověk sledoval novou řeckou vládu. Místo aby po volbách začala brzdit, zahájila týdenní arogantní a neústupnou jízdu po Evropě, kterou snad ani nemohla považovat za vyjednávání.

V neděli pak promluvil řecký premiér v parlamentu, a místo aby podle očekávání předvolební rétoriku zmírnil, v podstatě spíše přetvrdil a ještě přitopil pod kotlem.

Nebude se ustupovat škrtacím fanatikům z Berlína a Frankfurtu, nebude se privatizovat, bude se zvyšovat minimální mzda, budou se přijímat propuštění úředníci.

Během úterka začala řecká vláda změkčovat rétoriku. Vláda prý nevykolejí rozpočet, ani nechce roztrhat záchranný plán. Trhy to sice přijaly pozitivně, ale konkrétního je známo málo a nevíme, jak bude protistrana, tedy zástupci věřitelů či tzv. trojky ochotni k ústupkům.

Kromě slibů ještě jedna poznámka. K tomu, aby člověk v diplomacii něčeho dosáhl, musí mít spojence, nejlépe pak celou jejich síť, kterou si má včas důmyslně budovat. Řecko ale v rámci eurozóny žádné spojence nemá.

V tomto ohledu ale Řecko není samo.

Bill Emmott, bývalý šéfredaktor The Economistu, píše v dnešním komentáři pro Financial Times, že Řecko dělá něco, co by se dalo nazvat „britská chyba“.

Když Řecko stojí samo proti 18 členům eurozóny, je to tatáž fatální chyba, jako když Británie stojí proti 27 zemím EU. Oba hrdé národy mohou nakonec skončit mimo EU a obě země mají podle Emmota formulovat své požadavky a zájmy tak, aby z nich měly prospěch i jiné země než samotné Řecko nebo samotná Británie.

Řecko by mělo formulovat požadavky především obecně a Británie by měla předvést, že lze zůstat mimo eurozónu a dokázat liberalizovat evropský trh služeb a nebýt diskriminován.

(Cynik by možná dodal, že před pár lety britský premiér David Cameron spojence ještě měl, Mirka Topolánka a Petra Nečase.) 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.