I tak si ale řada lidí, včetně vysoce postavených politiků, stále myslí, že skomírající národní identitu je potřeba posilovat. Nejjednodušeji se toho samozřejmě dosáhne bojem s ostatními národy.

Náš problém ale spočívá v tom, že pokud se zrovna nehraje MS v hokeji, nemáme v současném globalizovaném světě jako národ moc za co bojovat. Proto se novodobí národní buditelé snaží využít každé vhodné příležitosti.

Případ dvou dětí, odebraných v Norsku tamními úřady české matce, je bezesporu kauzou, která má potenciál vyvolat vlnu národního cítění, na které se dá aspoň nějakou dobu úspěšně surfovat.

Boj o dvě nešťastné děti, které cizáčtí úředníci vyrvali jejich zoufalé české matce, celonárodní tažení proti Norsku nezpůsobil, ale přesto dokázal dost lidí zmobilizovat.

Novináři bez jakéhokoli ověřování převzali verzi advokátů matky a politici se ve vidině zviditelnění vyjadřovali k případu, o kterém vůbec nic nevěděli.

Naštěstí se našlo pár škarohlídů, kteří upozorňovali na to, že celá záležitost není tak jednoznačná, jak se zpočátku zdálo. Všechno je totiž komplikováno konfliktem mezi právem společnosti na informace a právem dětí, kterých se případ týká, na ochranu před nežádoucí publicitou.

Výsledkem je paradox, kdy všichni o případu zasvěceně hovoří, přičemž to nejdůležitější nikdo nemůže vyslovit. Z této situace logicky nemůže nic rozumného vzejít.

Základním problémem, který štěpí naši diskusi, je nedorozumění v chápání otázky, čí děti vlastně jsou.

Naše tradiční pojetí vnímá děti jako víceméně vlastnictví rodičů, kteří si s nimi mohou do určité míry dělat to, co uznají za vhodné.

To nám ovšem nebrání v tom, abychom v případě problémů hned děti nezavírali do nejrůznějších ústavů, místo abychom jim hledali náhradní rodinu. Na názor dítěte se ale u nás nikdo neptá, ani soudy, které o jejich osudu rozhodují.

V norském pojetí jsou děti daleko více subjektem než objektem péče. Dítě má právo na svůj názor, který je třeba vzít do úvahy. To je pro naše pojetí těžko představitelné.

Stát přiznává dětem určitá práva a stává se jejich garantem. Po pravdě řečeno, jde o pojetí lidských práv, které je civilizovanému světu poněkud blíž než naše tradicionalistické pojetí.

Nic neplatí bez výjimky a může se samozřejmě stát, že původně vznešená myšlenka, pokud je vtěsnána do litery zákona a zmocní se jí úředníci, může skončit karikaturou sama sebe.

Přesto bychom si měli v našem boji za návrat našich dětí z pěstounských rodin na dalekém severu do náruče české matky zachovat chladnou hlavu. Práva matky nejsou v tomto případu jedinými právy, o která se hraje.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.