Na porážce Hitlerovského Německa se podílela malá část národa, ať již šlo o vojenské letce v Británii, vojáky Svobodovy armády i aktivní účastníky pražského povstání. Nakonec právě proto věnovali výročí pražského povstání politici větší pozornost, než samotnému Dnu vítězství.

Výjimkou jsou tradičně oslavy v Plzni. Zde každý rok vyjíždí do ulic staré vojenské jeepy, lidé vyvěsí vlajky, pořádají se různé koncerty a oslavy. Je samozřejmě pochopitelné, že jezdit v jeepu je atraktivnější, než jezdit s gzikem, případně na vozech tažených vyhublými koníky. Stejně jak se na koncertech lépe vyjímá jazz a rock and roll, než častušky.

Přesto tak masivní vytěsňování jedné – a to dosti významné - části naší minulosti nemusí vést k dobrým koncům. Naše území osvobodila – nebo zabrala, pokud chcete – sovětská armáda. Prahu pak osvobodily jednotky generála Vlasova, které původně spolupracovaly s nacisty. Ruské jednotky byly samozřejmě velmi vítány, zásluhy Vlasovců byly již řadě českých vlastenců mnohem méně příjemné. K čemu sovětská přítomnost vedla a jak jsme s ní naložili, není třeba rozebírat.

Pokud tedy chceme na nepříjemné a nejednoznačné stránky své minulosti zapomenout, nemusí to být ku prospěchu našeho budoucího rozhodování.

Vytěsňováním sovětské armády – ale i Vlasovců - z našeho novodobého pojetí Dne vítězství a vzpomínáním pouze na Američany, se sami sobě snažíme demonstrovat, že patříme do západní sféry a nějaké Rusko se nás netýká. To samozřejmě není pravda, o čemž se můžeme přesvědčit každý den při četbě novin. Jsme ve sféře, o kterou mají Rusové mimořádný zájem, a my jim k tomu často pomáháme. Kromě jiného zapomínáme, že si takový luxus můžeme dovolit pouze díky členství v - námi tolik kritizované - Evropské unii, jejíž existence má zásadní zásluhu na tom, že můžeme na válku vzpomínat jako na pradávnou minulost.

Nadšení pro Američany se dalo chápat několik let po pádu komunismu, protože tehdy byl podíl americké armády na našem osvobození tabu. 23 let po konci totalitního režimu mají ale takto pojaté oslavy charakter kýče. Pokud se našim politickým a intelektuálním elitám nepodaří obraz konce 2. světové války aspoň trochu korigovat, bylo by mnohem racionálnější 8. květen jako státní svátek rovnou zrušit. V současném pojetí jde stejně jen o další den volna. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele