Vzhledem k tomu, že do čela frontálního útoku proti policii se postavil Miroslav Kalousek, můžeme se oprávněně domnívat – jak to ostatně zaznělo i v Poslanecké sněmovně – že se ministr financí obává toho, co může nastat, pokud policie začne skutečně rozplétat případy různých předražených armádních zakázek.  

Ovšem události posledních dnů lze posuzovat i v širším kontextu. Kromě dosti primitivního vyhrožování ze strany ministra financí zaslouží pozornost i zdánlivě mírnější kritika policie a policejního prezidenta, která zaznívá z úst premiéra, ministra vnitra i některých vládních poslanců. Jak Miroslav Kalousek, tak premiér Nečas a ostatní vládní politici se nás snaží přesvědčit o dvou věcech. Jejich první teze praví, že se orgány činné v trestním řízení snaží kriminalizovat politiku, druhá zase tvrdí, že policie – zde zosobněna především policejním prezidentem – hraje politické hry. Pro obě verze neexistují konkrétní argumenty, přesto se s nimi v mediálním prostoru často pracuje jako s nezpochybnitelným faktem.  

První obvinění je samozřejmě mnohem závažnější a týká se hranice mezi politickou a trestní odpovědností. Krajní polohu reprezentuje Miroslav Kalousek, který se snaží veřejnost přesvědčit, že ti, kteří činí politická rozhodnutí, by měli požívat zvláštní ochrany, aby jejich politické rozhodování nemohlo mít trestně právní důsledky. Kalousek by rád docílil toho, aby ti, kteří nesou takzvanou politickou odpovědnost, byli vlastně trestně neodpovědní. Podle něho stačí, že jsou odpovědní politicky, a pokud se něčeho nekalého dopustí, tak jim to voliči v následujících volbách spočítají. Čili nebýt zvolen, to je maximum, co se našim politiků – aspoň podle jejich představ – může přihodit.  

Zastánci teorie o dostatečnosti politické odpovědnosti argumentují často osudem bývalé ukrajinské premiérky Julie Tymošenkové, jejíž politická rozhodnutí jsou účelově kriminalizována. Kdyby měli být politici za svá rozhodování vystavení trestní odpovědnosti, nikdo by prý nic nerozhodl a chod státu by se zastavil. Miroslav Kalousek k tomu ještě teatrálně volá, aby společně s Vlastou Parkanovou zavřeli všechny členy vlády.  

Tento typ argumentace vychází mimo jiné ze staré oblíbené teze Václava Klause o rolích politiků a občanů. Podle Václava Klause mají občané právo se jednou za čtyři roky svobodně projevit ve volbách, ale pak mají správu věcí veřejných přenechat profesionálům. Ti pak mají mít čtyři roky klid na práci, než se zase občané dostaví k volebním urnám. Politikům ovládajícím etablované politické strany takový systém pochopitelně maximálně vyhovuje, protože volby jednou za čtyři roky se v dnešním marketingovém věku dají zvládnout – samozřejmě v případě, že máte dost peněz a můžete si u reklamní agentury nechat vyrobit dostatečně dramatickou a emocionální kampaň. 

Nesmyslnost Kalouskovy teze o přednosti politické odpovědnosti před trestní odpovědností je snad zřejmá, už jen svým popřením rovnosti před zákonem. Chceme-li tvrdit, že žijeme v právním státě, pak bychom se místo na Ukrajinu měli podívat do takové Francie, kde se policie také tvrdě pustila do vyšetřování bývalého prezidenta Sarkozyho. 

Obvinění policie a především policejního prezidenta z politických her je úsměvné zejména od ministra vnitra Kubiceho, který pravděpodobně již zapomněl, jak ještě nedávno běžel jako člen policejního sboru se svojí pověstnou zprávou do Poslanecké sněmovny. V zásadě ale takové obvinění ze strany vrcholových politiků vychází z naší mimořádné oblíbenosti konspiračních teorií, podle kterých se nic nemůže přihodit jen tak, ale vždy je výsledkem spiknutí jedněch proti druhým. V těchto konspiračních teoriích figuruje samozřejmě policie jako zcela klíčová součást politického boje.  

To je ale výsledek politického stylu a uvažování našich elit. Sama policie je spíše jejich obětí nebo bohužel také jejich nástrojem, ale nikoli aktivním hráčem. Ostatně posedlost české politické elity vládou nad bezpečnostními složkami státu je dvacet let po pádu totalitního režimu jen obtížně vysvětlitelná. 

Lépe řečeno je vysvětlitelná jen jedním způsobem. A tím je obava našich politiků – a potažmo jejich sponzorů – z jakéhokoli nezávislého vyšetřování, které by nebylo pod jejich kontrolou. A k tomu se možná začínalo schylovat. Proto je výsledek tohoto klání mezi politiky a takzvanými orgány činnými v trestním řízení tak důležitý.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.