Očekávání bylo o to větší, že prezident k veřejnosti již dlouho nemluvil a mohl plně využít chvíle, kdy značná část obyvatelstva je připravena a ochotna hlavě státu naslouchat. Jak ukazují čísla sledovanosti, lidé si zřejmě ještě neosvojili nový termín, ale i tak nezanedbatelná část populace usedla k televizním přijímačům v očekávání, co jim pan prezident poví. Co se tito lidé dozvěděli?  

Více slovy a v různých obměnách vlastně jenom to, že prezident plní sliby, které před svým zvolením dal. To je na státníka a politika s ambicí vůdce národa poněkud málo. Skoro se nechce věřit, že si projev připravoval sám Miloš Zeman, který byl vždy nadán politickou intuicí a dokázal minimálně říkat to, co aspoň část populace chtěla slyšet. Nenápaditost a technokratický výčet údajně splněných slibů se dá vysvětlit jen tím, že je buď oslaben prodělanou nemocí, nebo si nechal vnutit od svého okolí ideu, že ve chvíli náhlého poklesu popularity musí voličům polopatisticky vysvětlovat, co všechno udělal dobře. Tedy žádné hodnocení situace země v kontextu celkového vývoje, žádné představy o budoucím směřování, žádné formulace důležitých úkolů na příští rok. Obsah vánočního poselství byl definován spíše technokratickým marketinkem, který sleduje jen čísla ukazující popularitu politika. To u našich politiků není nic neobvyklého, ovšem u Miloše Zemana bychom rozhodně neočekávali tak nudnou a nezajímavou formu.  

Prezident vypadá znejistěn klesající popularitou, stejně jako porážkou své strany odborníků ve volbách i prohrou svého křídla v ČSSD. Ovšem těmto ztrátám nečelí ofenzivně, tedy nějakým politickým tahem, nýbrž defenzivně, tedy nenápaditou a stereotypní obhajobou svých kroků a poukazováním na to, co by mohl dělat – jako to dělali jeho předchůdci – ale co on to nedělal. Je otázkou, zda jde o momentální jednorázový výpadek či toto poselství znamená nový trend v politické strategii prezidenta. Obavy z hodnocení veřejnosti, které lze z projevu vnímat, by nemusely být špatnou zprávou, pokud by se prezident více ohlížel na to, co jeho krokům lidé říkají. Mohl by tak korigovat některé své přehnané mocenské ambice a snahu vynutit si na ostatních institucích státu co nejvíce prostoru. Může to ale rovněž znamenat příklon ke klasické marketinkové politice, kdy politické postoje určují jen průzkumy veřejného mínění. Odtud je bohužel jen krok k ryzímu populismu.