Políčka zůstávala neobdělaná, protože se nacházela v demilitarizované zóně, kde číhaly nášlapné miny. Obytné a kancelářské budovy byly nízké, jednopodlažní, zhotovené ze dřeva, ale dost dobře izolované, takže se daly v zimě vytopit, i když teploměr ukazoval -25 stupňů Celsia. V létě, když teplota stoupala nad 30 stupňů, se rozpálily pod žhoucím sluncem jako bubínková kamna a bylo v nich k zadušení.

Z okna kanceláře jsem měl výhled na ladem ležící rýžoviště a Pagodu míru až ke konferenčnímu prostoru, kterým procházela 38. rovnoběžka. Vstoupila do historie nepředvídaně a náhodně. Když se po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki se 15. srpna 1945 Japonsko vzdalo spojeneckým vojskům, Sovětská armáda již překročila řeku Jalu a usilovným pochodem mířila na jih. Nic by jí nezabránilo, aby osvobodila po třicetipětileté japonské okupaci celý korejský poloostrov, protože americké jednotky se nemohly přesunout z pacifického bojiště  dostatečně rychle. Stratégové Pentagonu horečně uvažovali, co dělat, aby zastavili sovětský postup. Plukovník Dean Rusk, pozdější ministr zahraničí, měl spásný nápad: rozdělit zemi na dvě sféry vlivu a jako dělící čáru určit 38.rovnoběžku. K nemalém překvapení Washingtonu SSSR na návrh přistoupil. Američané se vylodili v Koreji až 8. září.  Ani USA ani Sovětský svaz nepředpokládaly vznik oddělených států. Shodly se jen na tom, že by se Korea měla „v patřičnou dobu stát svobodnou.“

Nad mým psacím stolem  visela na dřevěné stěně mapa, na níž jsem tu osudovou rovnoběžku vyznačil tlustou červenou tužkou. Špendlíky s československými, polskými, švýcarskými a švédskými vlaječkami na severu a jihu rozdělené země označovaly „Ports of Entry”, hraniční vstupy pod kontrolou dozorčí komise, kudy jedině mohly válčící strany vyvážet a dovážet muže, zbraně a bojové prostředky. Vlaječky byly spíše symbolické, vyrobené mou neumělou rukou, ale umožňovaly mi jedním pohledem zjistit, kde je kdo. Složení inspekčních skupin se pravidelně měnilo, aby se v „Ports of Entry” představitelé neutrálních států střídali. Na severu v Šinzu byla nyní československo-švýcarská skupina, v Manpo polsko-švédská a Šinanzu polsko-švýcarská. Na jihu v Inčonu jsme byli my se Švédy a v Pusanu se Švýcary, zatímco v Kunšanu byli Poláci se Švédy. Při další rotaci se všichni vymění jako „škatulata hejbejte se”, ale podle předem stanoveného harmonogramu.

Na stole jsem měl kupu hlášení inspekčních skupin, z nichž jsem měl udělat zprávu pro zasedání komise v Panmundžomu. Šlo mi to ztuha, byl jsem nevyspalý. V noci bylo pod moskytiérou tak nesnesitelné horko a dusno, že jsem po půlnoci vstal a šel si lehnout pod sprchy, které byly venku za sekretariátem. Tam jsem se dočkal rána.

Dveře se rozlétly, do kanceláře vtrhl jako velká voda generál Oldřich Chýle. Byl diplomatem z povolání, hodnost měl jako já jen propůjčenou.

„Seďte, soudruhu kapitáne,” pravil zbytečně, protože jsem neměl nejmenšího úmyslu vstát, natož salutovat. „Už máte zprávu hotovou?”

„Zpracoval jsem hlášení z jihu a nyní dávám dohromady činnost na severu. Měli jsme tam problem s komunikací  a pořád nám chybí Šinanzu, protože je dočasně přerušené rádiové spojení…”

„Vím,“ přerušil mne generál. „Kolik bylo namátkových kontrol?”

Podíval jsem se do papírů. „V každém vstupním místě v průměru jednu týdně, dohromady to dělá dvacet kontrol bez ohlášení, ovšem bez Šinanzu, ale tam, předpokládám, byla situace stejná. Předem ohlášených kontrol bylo dohromady čtyřicet osm, ovšem…”

„Bez Šinanzu,” doplnil generál pobaveně. „Tak až to doděláte, chtěl bych, abyste na závěr napsal, že československá delegace …” generál hledal vhodné slovo, pak si vypomohl angličtinou, „… the Czechoslovak delegation feels that it would be advisable to increase the number of inspections without prior notice… Dozvěděl jsem se, že Švýcaři hodlají dát podnět ke zvýšení namátkových kontrol a tak si myslím, že bychom je měli předběhnout a vzít jim vítr z plachet. Připravte mi návrh projevu v tomto smyslu.”

„Jistě, soudruhu generále.”

„Bylo něco zajímavého na BBC?”

„Celkem nic zvláštního… až snad na komentář Waltera Lipmana. To je nejvýznamnější a nevěrohodnější…”

„Nemusíte mne poučovat, soudruhu kapitáne! Vím, kdo je Lipman, četl jsem ho ve Státech dávno před tím, než jste zaznamenal jeho existenci…O čem to bylo?”

„O možném vývoji situace v Koreji. Lipman podle BBC napsal ve včerejších New York Times, že… počkejte, udělal jsem si pár poznámek,” zašátral jsem v papírech na stole. „Tady to mám… V letech l950-53 válka převálcovala Koreu od severu na jih a zase zpět. Neskončila mírovou smlouvou, ale Dohodou o příměří …Hlídacím psem ustanovila Dozorčí komisi neutrálních států složenou ze uzástupců Švýcarska, Švédska, Československa a Polska…“

„Ušetřete mě obecností pro americké čtenáře,“ přerušil mě generál. „Lipman je analytik, ne osvětář. Říká něco podstatného?“

„Už k tomu docházím…v závěru napsal, že příměří vytvořilo v Koreji velice vratkou a potenciálně výbušnou situaci.  Přítomnost inspektorů Dozorčí komise neutrálních států může přispět ke zneškodnění této časované bomby za předpokladu, že svůj mandát budou vykonávat poctivě a nestranně. V opačném případě mohou být spoluodpovědní za to, že vybuchne.”

„To je výborné, zcela výstižné a přesné!” zajásal generál. „A velice se nám to hodí. Dejte ten citát do úvodu mého projevu.”

„Nevím, jestli jsem si to zaznamenal doslova…”

„Nevadí. Tak to parafrázujte!”

Generál měl ještě několik dalších připomínek ke zprávě, kterou jsme měli předložit na zasedání komise. Poslouchal jsem ho na půl ucha, neboť jsem myslel na poučení, které mi jednou dal, že dobrý diplomat si pro každý rozhovor stanoví jasný cíl a připraví scénář, jak jej dosáhnout. Musí si předem promyslet, jak zavede řeč na téma jeho zájmu, co může říci a co musí zamlčet, případně jakou dezinformaci má dát do oběhu. Měl jsem jasný cíl: přimět generála, aby mne vyslal na inspekci, pokud možno na jih. Rozhodl jsem se, že dle jeho návodu nahodím udičku.

„Mám ještě jednu velmi důležitou informaci,“ řekl jsem vážným hlasem, abych povzbudil jeho zájem. „Americký ministr zahraničí Fostes Dulles při své náštěvě v Soulu jednal s prezidentem Sygmanem Rhee o odvolání našich inspekčních skupin a údajně se dohodli, že by se mělo uskutečnit během příštích šesti měsíců. Sdělil mi to můj švýcarský protějšek kapitán Hagenbüchler, který o tom četl komentář v tokijském Asahi News. Komentář napsal jejich stálý zpravodaj v Soulu, který citoval nejmenovaný zdroj z kabinetu prezidenta.“

„Chm,“ udělal generál zamyšleně. „Že jsme jim trnem v oku není nic nového. Víte, co říkal soudruh Stalin? Když tě nepřítel chválí, něco děláš špatně. No a nás nechválí nikdo, ani naše korejsko-čínská strana, takže něco musíme dělat dobře. Ale je to stejně zajímavá zpráva...Dulles byl v Soulu minulý pátek, jak to, že se dostala na veřejnost tak pozdě?“

„Hagenbüchler si myslí, že jde o řízený únik,“ řekl jsem.  „ Asahi News byl vybrán proto,  že vychází v angličtině a že z něj čerpají mezinárodní tiskové agentury. Sygman Rhee se pokouší zmanipulovat světové veřejné mínění.“

„Chm,“ udělal znovu generál, „asi střílíte od boku.“

„Z toho, co slyším už delší dobu z anglickéhlo vysílání ze Soulu a Tokia jasně vyplývá, že kampaň proti nám, rudým špionům,  je čím dál tím silnější a útočnější,“ přikládal jsem polínko pod oheň. Ale byla to pravda, nic jsem si nevymýšlel. „Komentář v Asahi News dává kampani punz.“

„Rád bych si jej přečetl a udělal vlastní úsudek,“ řekl generál. „Můžete to nějak zařídit.“

„Žádný problém,“ řekl jsem úslužně. „Požádám Hagenbüchlera, aby mi ty noviny půjčil. Jestli chcete, mohu za ním zajet do Panmundžomu dnes odpoledne až dokončím tu zprávu.“ Když generál přikývl, rychle jsem dodal: „Dovoluji si vás, soudruhu generále, požádat o laskavost... Vzhledem k tomu, že s inspekční činností bude spíš dřív než později konec, rád bych ještě jednou, naposledy někam vyrazil než nás opravdu vyženou. Na těch pár týdnů by mne zde mohl zastoupit poručík Krejča.“

Generál na chvíli upřel oči někam mimo mně. Pak udělal čelem vzad a odcházel. Ve dveřích se ještě zastavil a otočil.

„Budu o tom přemýšlet“, řekl.

ZVEDL JSEM SLUCHÁTKO VOJENSKÉHO POLNÍHO TELEFONU  a třikrát zatočil klikou.

„Slyšu tovariš kapitan, vam nado co?“, ozval se na druhém konci přímé linky hlas styčného důstojníka. „Mašina nada?“

„Jo, mašinu pošli pali, pali,“ řekl jsem v rusko-korejsko-české hatmatilce, v níž jsme se domlouvali se severokorejským pomocným personálem. Pali v češtině znamená rychle. V korejské realitě znamenalo časový úsek od pěti do šedesáti minut.

„Prima,“ řekl Korejec. „Pali kuda?“

„Panmundžom. Pali, pali!“

Vyšel jsem před kancelář a čekal na džíp, aby mne zavezl do konferenčního prostoru.  Měl jsem na sobě světlé kalhoty od sváteční uniformy, protože byly lehčí nežli všední zelené,  sepranou košili s krátkými rukávy a měkkými nárameníky, na hlavě jsem měl brigadýrku a na očích McArthurky, sluneční brýle vejčitého tvaru, které jsem koupil za pět dolarů v Pusanu. Byly čtyři hodiny odpoledne, ale slunce nemilosrdně pražilo jako v pravé poledne. Muselo být přes třicet stupňů Celsia. Byla polovina července a před třemi dny skončilo období deštů. Čtyřicet dní a nocí lijáků. Ze země ještě nasáklé vodou stoupala lehká pára. Připadal jsem si jako v sauně. Za tu krátkou chvíli se mi košile přilepila na záda. V lednu jsme měli třicet pod nulou a nosili beranice. Korea má extrémní podnebí.  Nejkrásnější měsíc je říjen.  Nejlépe jej vystihuje lidové rčení:  Nebe je vysoko a koně tloustnou. Býval to měsíc lidových slavností jako naše dožínky, zvaný  „chusok“. Ale to bylo před válkou. Ta mimo jiné zabila i radost ze života.

Pode mnou byl svah, s něhož se scházelo po kamených schodech dolů na příjezdovou cestu. Šel jsem po nich co noha nohu mine, protože každý rychlý pohyb znamenal zvýšení námahy a  potu. Vedle mne se skřípěním zastavil americký Willys, válečná kořist. Z něho vyskočil ochrančík v zeleném munduru s pistolí na  pase. Sklopil přední sedadlo, abych mohl nastloupit dozadu. Raději bych byl usedl vedle řidiče, ale předpis je předpis, a věděl jsem, že kdybych jej porušil, doplatil by na to ochrančík. Sebemenší přestupek v severokorejské armádě byl přísně trestán.

Vjezd do tábora byl střežen dvoučlennou hlídkou se samopaly. Jeden z vojáků zvedl dřevěnou závoru a vyjeli jsme na prašnou cestu, kde jsme prudce odbočili doleva směrem ke konferenčnímu prostoru. Projížděli jseme Demilitarizovanou zónou, územím nikoho, které protíná korejský poloostrov podél 38. rovnoběžky. Je 248 kilometrů dlouhé a 4 kilometry široké. Je to nejnebezpečnější hranice světě. Na severu je za ní v bojové pohotovosti milión dvě stě tisíc mužů ve zbrani, na jihu osmset tisíc Jihokorejců a padesát tisíc Američanů, rovněž po zuby ozbrojených. Nazvání území nikoho není tak docela přesné. Plukovník Wang Li mi svěřil, že čínská rozvědka zjistila, že Jihokorejci začali pod déemzetkou kopat tunely a skladiště munice. Severokorejci ovšem dělali totéž. Ale i na povrchu  je život, hlavně ptačí.  Objevili se tam vzácní jeřábi s červenou korunkou a spousty bažantů.

Přijeli jsme k mostu nad korytem malé, většinou roku polovyschlé říčky před konferenčním prostorem. Kola džípu zaduněla  na jeho dřevěných, vyjetých kládách. Most byl úzký,  tak pro jedno nákladní auto. Přes něj se v období od dubna do září  1953  uskutečnila operace „Big Switch“,  velká výměna  89.493  severokorejských a čínských zajatců a 13.444 amerických a jihokorejských zajatců.  Jejich repatriace  byla hlavní spornou otázkou, kvůli níž se jednání o příměří táhlo dva roky. Aby dokázali svoji politickou uvědomělost a vlastenectví, severokorejští a čínští vojáci před mostem, nazvaným The Bridge Of No Return, most do nenávratna,  strhali ze sebe svršky a spodní prádlo, které v zajetí dostali, a naházeli je do koryta. Vrátili se domů jak je pámbů stvořil.

Hned za mostem byl konferenční prostor, osmset metrů široká, kruhovitá enkláva, střežená společně severokorejskou a jihokorejskou armádou. V novinách se o něm často psalo jako o Vesnici příměří. Skutečně tu kdysi bývala vesnice o pár stech duších jménem Panmundžom,  která byla ve válce srovnána se zemí.  Místo doškových chalup tu stálo šest amerických podlouhlých škatulí se střechou z vlnitého plechu. Původně měly zelenou barvu, ale byly přetřeny na modro, barvu OSN.  V létech 1951-53 se zde konal jednací marathon o zastavení palby.

V sekretariátu jsem našel jenom poručíka Petra Krejču, který se právě hotovil k odchodu.

„Ahoj, Petře, vy stávkujete?“

„Ahoj, Honzo, co tu děláš?“

„Máte tady být do pěti, kde jsou všichni?„  Pracovní stoly byly opuštěné, na každém z nich smutněla splihlá vlaječka jedné z neutrálních zemí.

„Měli jsme tady dopoledne vzrůšo a kluci se na to agla agla,“ vysvětlil Petr. “Chceš něco?“

„Potřebuji se spojit se švýcarským táborem.“

„Maličkost.“ Krejča ukázal svůj thymolinový chrup. „S kým chceš mluvit?“, zeptal se už na polovině cesty ke stolu švýcarského zástupce  v sekretariátu.

„S kapitánem Hagenbüchlerem.“

„S tím buzerantem? Co mu chceš?“

Vysvětlil jsem mu několika slovy, oč mi jde. Krejča stanul u stolu se švýcarskou vlaječkou,  zvedl sluchátko, na okamžik jej držel u ucha, a předal mi je, když se ozvala centrála švýcarského tábora.

„Kapitán Vitek,“ představil jsem se spojaři na druhém konci drátu. „Buďte tak laskav a spojte mne s kapitánem Hagenbüchlerem.“

Za malou chvíli se Švýcar ozval.

„Jsem rád, že vás slyším, milý kolego,“ řekl jako vždy zdvořile. „Co mohu pro vás udělat?“

„Zmínil jsem se generálu Chýlemu o komentáři v Asahi News, on by si jej rád přečetl. Mohl byste být tak laskav a ty noviny mi půjčit?“

„Beze všeho, milý kolego,“ řekl Švýcar.

„Já vám je hned vrátím,“ sliboval jsem.

„To nespěchá, stačí ve čtvrtek se uvidíme na zasedání. Hned někoho pošlu, aby vám Asahi News předal.“

„Když jsme si vyměnili pár formálních zdvořilůstek, zavěsil jsem telefon.

„Já vím, že Hagnebüchler dokáže být příjemný jako vosina v košili,“ řekl jsem Krejčovi, „ale má dobré chování.“

„To jsi ho měl zažít dnes dopoledne,“ řekl Krejča. „Vlítl sem jako rozlícený tygr, postavil nás všechny do latě a půl hodiny měl kousavou přednášku o kvalitě služby a práce v mezinárodní instituci. Pak nám hodil pod nohy zápis z minulé schůze, co jsme mu ráno rozmnožili a poslali ke schválení,  protože nám tento týden šéfuje, a přitom přímo řičel, že takový pošmouraný šlendrián není hoden světla světa, a že vřele doufá, že na druhý pokus odvedeme lepší práci. Když ne, budeme to muset zkoušet znova a znova. Přitom jsme dělali jak jsme nejlíp mohli. Ale znáš ten klump co nám Amíci dali jako rozmnožovačku, vyrobit na něm něco slušného je zázrak všech zázraků. Tak jsme to přejeli dvakrát znovu. O moc lepší to nebylo. Udělali jsme to odpoledne po třetí a řekli si, ať si trhne nohou. Poslali jsme mu ty kopie, a všichni raději zdrhli.“

Zatímco si Krejča ulevoval, prohlížel jsem si podivnou vlaječku, která stála na stole vedle malé státní švýcarské vlajky. Byla rozdělena úhlopříčně, takže vznikly čtyři nepravidelné trojúhelníky, každý jiné barvy.

„To má být kantonální vlajka?“ zeptal jsem se.

„Kdepak, naše,“ řekl Krejča, „teda naší komise. Navrhl ji švýcarský major Margut údajně v souladu  s heraldickými principy a je založená na barvách národních vlajek. Červená nahoře představuje Švýcarsko, bílá vlevo Polsko, žlutá vpravo Švédsko, nu a modrá dole máme být my, Československo. Švýcaři se budou pokoušet ji prosadit jako symbolickou fángli Dozorčí komise.“

„Zlaté oči, které to uvidí,“ řekl jsem.

„No, už se staly větší blbosti,“ řekl Krejča.

V tom se otevřely létací dveře, které místo výplně měly moskytiéru, aby mohl proudit vzduch. Vstoupil švýcarský poručík, předpisově zasalutoval a podal mi hnědou obálku a čtvrtku papíru s jednořádkovým textem.

„Kapitán Hagenbüchler se dává poroučet,“ řekl poručík. „Prosím, podepište mi, že jste to v pořádku převzal.“

To byl Hagenbüchler jako vymalovaný. Vsadil jsem se sám se sebou, že obálka bude zapečetěná. Vyhrál jsem.

„Mimochodem, požádal jsem generála, aby mě poslal na inspekci,“ oznámil jsem Krejčovi, když se za Švýcarem zavřely dveře. „Navrhl jsem mu, že za mne nastoupíš ty jako jeho poskok.“

„Prima,“ řekl Krejča. „ A kam se chystáš jet?“

„Nejraději bych jel do Inčonu. Tam jsem ještě nebyl,“ řekl jsem. „A hlavně bych se rád podíval na přístav, kde se McArthurovi podařil geniální manévr, když se tam někdy v září 1950 vylodil a vyrazil s čerstvými jednotkami napříč zemí, aby uzavřel  Kimově armádě zásobovací a ústupové cesty. Ta už byla dole u Pusanu, který bránila První brigáda amerických marines.“

„Někde jsem četl, že to byl největší masakr z celé války,“ poznamenal Krejča.

„Jo, ale Severokorejců. Hrozba obklíčení  je přinutila ke zmatenému ústupu. Utíkali podél východního pobřeží na sever a byli neustále bombardováni americkými letouny. To byl nečekaný obrat ve válce.“ Podíval jsem se na hodinky. „Je čtvrt na šest,  zavři kvelb,  Petře,  pojedeme domů.“

Venku nás sevřelo horko a dusno do mlobného objetí. Uvnitř na stropě šuměl obrovský tříramenný ventilátor, který vytvářel pocit, že vzduch se aspoň trochu hýbe. Tady jsme chvíli otvírali ústa jako dva kapři na suchu.

„Máš pár minuteček?“ zeptal se Krejča. Nečekal na odpověď a dodal: „Ukáži ti šou, na které nezapomeneš. Pojď tamhle za roh, schováme se, aby nás neviděli.“

Na konci budky stál jihokorejský seržant  s rozkročenýma nohama a rukama za zády po americkém způsobu. Upíral nenávistný pohled na severokorejského desátníka, který stál se sraženými podpatky s kalašnikovem zkříženým na prsou podle ruského vzoru. Očima probodával svého pokrevního bratra, zaprodance Amíků.  Muži se měnili po dvou hodinách, nenávist zůstávala. Byla jako džin v láhvi s vyviklanou zátkou, která mohla každou chvíli povolit. Strážní byli od sebe vzdáleni necelé dva metry. Osmatřicátá rovnoběžka procházela mezi nimi uprostřed.

Z ničeho nic Jihokorejec našpulil rty a vyplivl chuchvalec slin těsně před špičku bot Severokorejce. Ten okamžitě poslal plivanec před špičku bot Jihokorejce.

„Myslím, že to mají natrénovaný,“ zasmál se Krejča.

„Pokud na sebe nezačnou střílet,“ pokrčil jsem rameny. „Ale stejně mám  z toho mrazení v zádech.“

„Tak pojď,“ řekl Krejča. „Teď pět minut budou sbírat sliny a připravovat se k další produkci.“

Když jsme přejížděli dřevěný most s chmurným názvem,  vrátil jsem se v myšlenkách k McArhurovi, který málem přivodil atomovou válku. Bylo to počátkem dubna 1951, když čínská armáda zahájila jarní ofenzivu se 600 tisíci muži. McArthur je chtěl zastavit atomovou bombou. Podařilo se mu získat podporu Pentagonu a byl prvním americkým generálem, který měl prst na atomové spoušti. Prezident Truman věděl, že by do konfliktu nutně zasáhl Sovětský svaz se svým jaderným arsenálem, a proto 11. dubna narychlo nahradil McArthura generálem Ridgewayem.  Tomu se po krvavých bojích podařilo zastavit Číňany na obranné linii  poblíž 38. rovnoběžky.

„Petře, napadlo tě někdy, že kdyby se tady něco semlelo, dostaneme to z první ruky?“ zeptal jsem se.

„Jo. Jenže já jsem fatalista. Co bude, bude. A taky si říkám, že by to určitě byli zase Severokorejci, kteří by první smáčkli spoušť, a zase někdy k ránu... všiml sis, že všechny války začaly před kuropěním? ...a tak se utěšuji,  že by nás v noci zavčas evakuovali do bezpečí.“

„Svatá prostoto! To přeci nemyslíš vážně. My bychom jim byli užitečnější mrtví nežli živí. Dovedeš si představit, jak by se naše mrtvoly daly propagandisticky využít?  Co by vynesly politického kapitálu? Už vidím titulky: Neutrální inspektoři usmrceni kapitalistickými vrahy! První nevinné oběti zločinné agrese! Jejich smrt nesmí zůstat nepomstěna!“

Pak už jsme jeli do tábora mlčky.           

Autor působil jako velitel inspekčních skupin v Koreji a sekretář čs. delegace v Panmundžomu.

Text je ukázka z autorovy knihy "Oblázek v peřejích", kterou v roce 2011 vydalo nakladatelství Akropolis
ISBN: 978-80-7304-137-3

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.