Políčka zůstávala neobdělaná, protože se nacházela v demilitarizované zóně, kde číhaly nášlapné miny. Obytné a kancelářské budovy byly nízké, jednopodlažní, zhotovené ze dřeva, ale dost dobře izolované, takže se daly v zimě vytopit, i když teploměr ukazoval -25 stupňů Celsia. V létě, když teplota stoupala nad 30 stupňů, se rozpálily pod žhoucím sluncem jako bubínková kamna a bylo v nich k zadušení.

Z okna kanceláře jsem měl výhled na ladem ležící rýžoviště a Pagodu míru až ke konferenčnímu prostoru, kterým procházela 38. rovnoběžka. Vstoupila do historie nepředvídaně a náhodně. Když se po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki se 15. srpna 1945 Japonsko vzdalo spojeneckým vojskům, Sovětská armáda již překročila řeku Jalu a usilovným pochodem mířila na jih. Nic by jí nezabránilo, aby osvobodila po třicetipětileté japonské okupaci celý korejský poloostrov, protože americké jednotky se nemohly přesunout z pacifického bojiště  dostatečně rychle. Stratégové Pentagonu horečně uvažovali, co dělat, aby zastavili sovětský postup. Plukovník Dean Rusk, pozdější ministr zahraničí, měl spásný nápad: rozdělit zemi na dvě sféry vlivu a jako dělící čáru určit 38.rovnoběžku. K nemalém překvapení Washingtonu SSSR na návrh přistoupil. Američané se vylodili v Koreji až 8. září.  Ani USA ani Sovětský svaz nepředpokládaly vznik oddělených států. Shodly se jen na tom, že by se Korea měla „v patřičnou dobu stát svobodnou.“

Nad mým psacím stolem  visela na dřevěné stěně mapa, na níž jsem tu osudovou rovnoběžku vyznačil tlustou červenou tužkou. Špendlíky s československými, polskými, švýcarskými a švédskými vlaječkami na severu a jihu rozdělené země označovaly „Ports of Entry”, hraniční vstupy pod kontrolou dozorčí komise, kudy jedině mohly válčící strany vyvážet a dovážet muže, zbraně a bojové prostředky. Vlaječky byly spíše symbolické, vyrobené mou neumělou rukou, ale umožňovaly mi jedním pohledem zjistit, kde je kdo. Složení inspekčních skupin se pravidelně měnilo, aby se v „Ports of Entry” představitelé neutrálních států střídali. Na severu v Šinzu byla nyní československo-švýcarská skupina, v Manpo polsko-švédská a Šinanzu polsko-švýcarská. Na jihu v Inčonu jsme byli my se Švédy a v Pusanu se Švýcary, zatímco v Kunšanu byli Poláci se Švédy. Při další rotaci se všichni vymění jako „škatulata hejbejte se”, ale podle předem stanoveného harmonogramu.

Na stole jsem měl kupu hlášení inspekčních skupin, z nichž jsem měl udělat zprávu pro zasedání komise v Panmundžomu. Šlo mi to ztuha, byl jsem nevyspalý. V noci bylo pod moskytiérou tak nesnesitelné horko a dusno, že jsem po půlnoci vstal a šel si lehnout pod sprchy, které byly venku za sekretariátem. Tam jsem se dočkal rána.

Dveře se rozlétly, do kanceláře vtrhl jako velká voda generál Oldřich Chýle. Byl diplomatem z povolání, hodnost měl jako já jen propůjčenou.