Dobrých publikací o masovém vrahu gruzínského původu není nikdy dost. Ta z dílny bohužel už zesnulého Václava Vebera Rudý car s podtitulem Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924 – 1953 k nim bezesporu patří. Historik Jan Slavík vyznával tezi. „Rusko není třeba milovat ani nenávidět. Rusko je třeba studovat a znát.“ K poznání historie Ruska respektive Sovětského svazu výrazně přispívá kniha docenta Vebera, který patřil k největším českým odborníků na ruské dějiny.

Ten si všímá velkého rozporu mezi komunistickou teorii a praxi. Sovětský svaz se prohlašoval za stát dělníků a rolníků. Ve skutečnosti ovšem na tom byli sovětští pracující hůře než jejich kolegové v ostatních evropských zemích. Ti běžně bydleli ve chlévech a brali žebrácké platy. Za zmínku stojí citace z Dějin Ruska 20. století, dílu I., které editoval Andrej Zubov. „Dělník v Petrohradě si v roce 1913 mohl za průměrnou měsíční mzdu koupit 314 kg chleba, v roce 1932 jen 13 kg, masa v roce 1913 43 kg, ale v roce 1932 jen 7 kg, másla v roce 1913 18 kg, ale v roce 1932 jen 3 kg atd.“

Nutno dodat, že v Rusku byl teprve v letech 1935 – 36 zrušen přídělový systém na potraviny, tedy čtrnáct a patnáct let po skončení občanské války. To přesvědčivě dokazuje fakt, že Rusko životní úroveň většiny svých obyvatel za socialismu nezvýšilo. Dobře se v něm žilo jen úzké skupině komunistických papalášů. „Rusko odstranilo cara, ale nikoliv carismus,“ prohlásil T. G. Masaryk. Jak je ovšem patrné, v éře posledního ruského panovníka z dynastie Romanovců Mikuláše II. na tom byli dělníci lépe než za Stalina.

Samozřejmě není možné se nevěnovat počtu obětí tohoto brutálního netvora Josifa Vissarionoviče Džugašviliho alias Stalina. Veber se přiklání závěrům tzv. Jakovlevovy komise. Ta uvádí číslo 43 milionů mrtvých, jejichž životy má Koba na svědomí.

Stalin také nebyl žádným zásadním odpůrcem německého diktátora Adolfa Hitlera. Naopak jeho noc dlouhých nožů, kdy nechal odstranit potenciální konkurenty mezi nacistickými špičkami, Stalin ocenil. V záležitosti hodnocení paktu Molotov – Ribbentrop se Veber přiklonil k závěru německého historika J. W. Brügela, že se jednalo „o neotřesitelný cynismus, se kterým tehdy smlouvali dva gangsteři o osud zemí a národů, kterých se nikdo neptal na mínění.“ Není pravdou, jak se tvrdí, že Stalin chtěl pouze oddálit čas útoku Německa na Rusko. On se chtěl umocnit území šesti zemí Polska, Rumunska, Finska, Litvy, Lotyšska, a Estonska. Tuto kořist mu samozřejmě Velká Británie a Francie slíbit nemohly, nacisté s tím problém neměli. Koneckonců Stalin měl raději diktatury než demokracie, které pokládal za slabé.

Překvapivý a zatím nepříliš známý je fakt, že Stalin nabízel krátce po německém vpádu v červnu 1941 nacistickému vedení de facto kapitulaci a byl ochoten vzdát se rozsáhlých území Ukrajiny, Pobaltí, Běloruska, Bukoviny, Besarábie a Karélie ve prospěch Německa. Čili by mu vůbec nevadila repríza Brestlitevského míru z roku 1918, v jehož rámci se ruští bolševici vydali na milost a nemilost císařskému Německu. To potvrzuje i skutečnost, že s projevem k národům Sovětského svazu, ve kterém vyzval k razantnímu boji s okupanty, vystoupil Stalin až 3. července, tedy více než deset dnů po začátku války.

Václav Veber: Rudý car Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924 – 1953
Nakladatelství TRITON, Praha 2016
Hodnocení: 90%