Vynikajícím způsobem představuje strýce bývalého prezidenta a přesvědčivě vyvrací pomluvy šířené na jeho adresu týkající se údajné kolaborace s nacisty. Nic takového se nestalo.

Kniha není Havlovou adorací, ale na základě faktů, svědectví příbuzných, přátel, známých, spolupracovníků, dopisů, úředních dokumentů atd. se ho snaží představit takového, jakým byl. Je jasné, že člověk, který vlastnil či spoluvlastnil za první republiky a v těžkých válečných dobách Protektorátu Čechy a Morava přední filmové společnosti, nemohl být svatým Františkem z Assisi, ale musel mít poněkud řekněme ostřejší lokty.

Nicméně jeho zásluhou vznikly ve třicátých letech minulého století v Praze na Barrandově špičkové filmové ateliéry, které patřily k největším a nejvýznamnějším v Evropě. Byl to on, kdo vlastně stvořil režiséra Otakara Vávru a umožnil mu natočit v letech 1937 a 1938 kvalitní snímky drama Panenství a komedii Cech panen kutnohorských.

Hodně se mluví o jeho činnosti za Protektorátu. Podle dohody v rodině Havlových, se měl Miloš Havel stýkat se zástupci německé okupační správy a krýt tak svého bratra Václava Marii, otce budoucího prezidenta a jeho bratra Ivana. To se mu podařilo. Bylo to zřejmě z toho důvodu, že on coby homosexuálně orientovaný neměl děti.

Je jasné, že Miloš Havel se s nacisty setkávat musel, nicméně je důležité se ptát, ublížil tím někomu, dostal někoho do koncentráku? Krystyna Wanatowiczová dokazuje, že nikoliv. On naopak zachránil stovky lidí před totálním nasazením, finančně podporoval básníka Vítězslava Nezvala, který měl tehdy zákaz publikovat, a tak mu dovolil pod cizími jmény psát scénáře. Na podzim roku 1944, kdy Nezvala zatklo gestapo, dosáhl po několika týdnech jeho propuštění. Děkovali mu po II. světové válce i další lidé a zastával se ho například i Jan Werich, který se s ním sešel i po válce, kdy už Miloš Havel žil v emigraci v Mnichově.

Je pravdou, že mladší z bratrů Havlů nechal za Protektorátu zřídit v paláci Lucerna privátní Filmový klub, kam chodili herecké hvězdy, režiséři a vůbec všichni ti, kteří ve filmu něco znamenali. Nejlepší alkohol tam tekl proudem, jídla a cigaret bylo víc než dost. Je jasné, že za přídělového válečného systému to nešlo dělat legálně.

Avšak hlavně Havlovou zásluhou vznikly za války české vlastenecké filmy jako Pantáta Bezoušek, Babička a To byl český muzikant. Nenatočil se jediný problematický pronacistický hraný český film. Pochybná byla jenom jedna scéna ve snímku Jan Cimbura, kde rozzuřené ženy demolují židovskému lichváři hospodu. Ovšem ve stejnojmenné knize J. Š. Baara, která byla předlohou, tato scéna je.

Úsměvná byla situace, kde Otakar Vávra, Václav Řezáč a Jan Drda při sezení u Havla ve vile řekli. „Víš Miloši, my tito po válce znárodníme.“ On na to, „proč ne, ale pak Vám budou honoráře určovat státní úředníci a to budete koukat.“  A Vávra později po zestátnění kinematografie dodal: „A taky jsme koukali.“ On se totiž pod Havlem neměl vůbec špatně, a za dva protektorátní roky si u něj dokázal vydělat 395 tisíc korun.

Krystyna Wanatowiczová připouští, že Miloš Havel mohl být považován za morálního kolaboranta. Já dodávám, to by za něj musel být považován každý, kdo pracoval pro Němce a nebyl v odboji. A určitě i dělníci z jedné kolínské fabriky, kteří nastoupili na mimořádnou vánoční pracovní směnu 25. prosince 1944 za příděl kořalky a cigaret navíc.

Pravdou je, že státní zastupitelství zastavilo v roce 1947 obžalobu proti Miloši Havlovi kvůli kolaboraci s nacisty.

Je dobře, že kniha vyvrací také často opakovanou lež, že rodině Havlů byl majetek zabaven v roce 1945 na základ Benešových dekretů ohledně konfiskace vlastnictví kolaborantů a zrádců. Pravdou je, že filmové ateliéry na Barrandově byly zestátněny na základě Benešova dekretu ze srpna 1945 o znárodnění kinematografie. Proslulá restaurace Barrandovské terasy a palác Lucerna pak změnily majitele až v březnu 1948, čili jejich restituce rodinou Havlů po roce 1989 byly v pořádku.

Každá moje další slova jsou však zbytečná, skvěle a čtivě napsanou knihu je dobré si pořídit a přečíst, protože stojí za to.           

Krystyna Wanatowiczowá,
Miloš Havel,
Český filmový magnát,
Praha 2013