Před Stalinem nás měl varovat už proces s bývalou protektorátní vládou v roce 1946. Sovětský svaz se s brutalitou jemu vlastní vměšoval do našich vnitřních záležitostí, když v tomto procesu žádal nejméně tři rozsudky smrti pro bývalé ministry válečného kabinetu protektorátu Čechy a Morava. Bylo ctí justice vedené ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou, že tomuto nátlaku nepodlehla. Peklo začalo později.

A právě jej naturalisticky zviditelnilo Zabíjení soudruha. Přesvědčivě jsou ukázány hrubost, buranství, zbabělost, alkoholismus a život ve lži tehdejších komunistických špiček Klementa Gottwalda, Rudolfa Slánského, Antonína Zápotockého, Václav Kopeckého a dalších. Duo neotesanců Gottwald- Slánský působí ve vznešených prostorách lánského zámku jako plevel v záhonu těch nejkrásnějších růží.

Dokument dokázal precizně zobrazit hrůzu komunistického režimu padesátých let (viz scéna gestapáckého mučení nahého soudruha zavěšeného na kladce ve sklepeních zámku Koloděje). A normálního člověka okamžitě napadne, ti komunisté byli stejní zločinci jako nacisté. Nejen to, oni dokázali být v některých okamžicích nebezpečnější a proto československé komunistické špičky zachvátila hrůza bez rozdílu. Nikdo nevěděl, na koho Stalin ukáže, on je nepřítel lidu a zrádce socialismu. Možná se tomu dalo zabránit, ale ustrašený Gottwald, který se měnil v čím dál větší alkoholickou trosku a člověka bez vůle, se nedokázal sovětskému diktátorovi vzepřít. Pouze plnil jeho rozkazy, přičemž dobře věděl, že jeho „karlínští kluci“ jsou ve smyslu obžaloby nevinní a v den jejich popravy plakal a chlastal.

A právě v těchto okamžicích se ukázali ruští komunisté zrůdnější než němečtí nacisté. Gestapáci byli tvrdí a s vyšetřovanými se nemazlili. Jenomže když někomu vymlátili zuby a pak zjistili, že dotyčný je nevinný a s protinacistickým odbojem nemá nic společného, tak ho propustili. Jím šlo o to najít skutečné viníky, ne ty vymyšlené.

Kdežto StB vedená sovětskými poradci se sesterské tajné policie na to šla jinak. Určila si cíl, že existuje spiknutí proti komunistické straně, ona musí odhalit spiklence a v monstrprocesu pak padnou nejméně tři rozsudky smrti. A tak vzniklo Slánského spiklenecké centrum, jedenáct obžalovaných dostalo provaz, zbylí tři doživotí. S vědomím šťastnějších soudruhů se lidé přiznávali k tomu, co nikdy neudělali. To bylo krásně patrné i v dokumentu, kde Kopecký s ministrem vnitra Václavem Noskem zareagovali na to, že bývalý brněnský krajský tajemník KSČ Otto Šling o sobě při výslechu řekl, že byl gestapákem, slovy ve stylu: „To nemohl, vždyť byl za války venku v emigraci.“

Neříkám, že Šling, Reicin, Slánský a další si šibenici nezasloužili, ale měli být souzeni za své skutečné zločiny, nikoliv za vymyšlené pohádky. I když Slánský svými posledními slovy před popravou, „mám, co jsem si zasloužil,“ svůj osud zhodnotil přesně.