Měla jsem to štěstí, že jsem zažila na vlastní kůži sametovou revoluci - s demonstracemi, jejich organizováním, převážením revoluce z Prahy na Moravu. Měla jsem to štěstí, že mi v té době bylo krásných 24 let, a stála jsem na počátku. Měla jsem to štěstí, že jsem byla první generace, co se učila nové právo. A měla jsem to štěstí, že jsem za tři roky zažila to, co jiní za deset. Čerpám z toho dodnes, a vím, že nebýt listopadu, nebyla tam, kde jsem dnes. Profesně, lidsky, politicky.

O to více si uvědomuji rezignaci až naštvanost lidí, kteří už na změny ve svém životě neměli věk, zdraví ani sílu, a kteří se mohou právem cítit tak, že 17. listopad jim život spíše zkomplikoval, než obohatil.

Poválečná generace mých rodičů je smutná generace, která si prožila poválečnou chudobu, komunistický teror 50. let, a bezvýchodnost normalizace se všemi ponižujícími jevy materiálního i intelektuálního nedostatku. Zavírali se na své zahrádky, šetřili na škodovku, a když měli štěstí, podívali se k Vranovské přehradě. Když přišla změna, jejich vlak ujel. Na vzdělání už neměli věk, za mladou generací zůstali pozadu a nyní živoří proto, že důchody, které se šetřily, se trestuhodně rozpustily v celostátních rozpočtech. Komunisté jim ukradli všechno - důstojnost, naději, poznávání, možnost na sobě pracovat… Nová garnitura jim sebrala naspořené důchody. Divíme se, že nejásají?

Mladá generace je na tom opačně. Nezažila nedostatek, je zahrnována konzumním přístupem k životu, je přesvědčována, že za peníze lze koupit všechno, a ono to tak někdy vypadá. Včetně politiky, veřejného mínění, zdraví… Pokud si nenajde sama životní téma, nikdo jí ho nedá. Učí je totiž často generace těch mých rodičů, která se v novém světě ztrácí. Ne proto, že by se ztrácet chtěla, ale protože rezignovala, jako společnost rezignovala na tuto generaci, namísto aby čerpala z jejích zkušeností.

Tedy máme zde seniory, kterým byl listopadu k ničemu, protože přišel pozdě. Pak je tu moje generace, která se rozdělila na idealisty, kteří uměli této změny využít v dobrém (vzdělání, budování vlastní kariéry), nebo ve zlém – nakrást. A poslední v řadě je mladá generace, pro kterou mluvíme čínsky – obchody bez zboží a nemožnost cestovat si už neumí představit, proto to nemohou nikdy chápat,a pro kterou mít je více než znát.