Ukrajinci jsou někdy nazýváni Kurdy Evropy, protože obdobně jako Kurdové na Blízkém východě, bojují za své národní osvobození, nezávislost a státní suverenitu už více než 100 let.

Výsledek národně-osvobozeneckého zápasu ukrajinského národa je zásadním předpokladem pro stabilitu nebo rozvrat  Evropy. Geopolitičtí stratégové na Východě i Západě byli a jsou si toho vědomi. A proto se také těžiště I. a II. světové války v Evropě nacházelo právě na rozlehlých ukrajinských pláních.

Ukrajina je příčinou otřesů v Evropě i v současnosti, protože pokud si „někdo“ stanoví za cíl  podkopávání evropských hodnot a rozbití mezinárodní důvěry a spolupráce v Evropě, nemusí nutně bombardovat Brusel. Stačí, aby podlomil státní suverenitu, ekonomickou a sociální stabilitu 45 miliónové Ukrajiny a Evropská unie se začne „sypat“.

Současné Rusko se snaží obnovit své supervelmocenské pozice a jeho vedení již jasně ukázalo, že je ochotno jít za svým cílem i přes mrtvoly. Zavedlo do válečné taktiky nový pojem – „hybridní válka“, jejímž charakteristickým rysem je využití metod činnosti tajných služeb, speciálních jednotek, intenzivní propagandy a jejich koordinování s bojovou silou výsadkových útvarů, pancéřových jednotek a raketových vojsk. Přitom všechno probíhá inkognito a bez výsostných znaků útočícího státu zato s podporou lživé propagandy, na které se podílejí i oficiální stanoviska řady politiků a státníků. Zhusta využívají také dezinformace a deformují výklad historie střední a východní Evropy, zejména dějin ukrajinského národně-osvobozeneckého hnutí.

Důležitou podmínkou pro pochopení historie ukrajinského národně-osvobozeneckého zápasu je znalost jeho evropských souvislostí a proto laskavému čtenáři předkládáme rámcový souhrn některých historických událostí a faktů.

Sičoví střelci

byla první ozbrojenou formací po 200 letech, která v době první světové války bojovala za suverénní a nezávislý ukrajinský stát. Podobně jako československé legie za samostatnou Československou republiku. Rozdíl mezi nimi je však zásadní. Zatímco Češi bojovali proti Rakousko-Uhersku mimo jiné na straně carského Ruska, Ukrajinci se naopak přimknuli k Habsburkům za příslib podpory vzniku ukrajinského státu a bojovali proti Ruské carské říši. Obdobnou politickou orientaci si Ukrajina vybrala i po ukončení prvního světového konfliktu, kdy si jiné národy vydobyly samostatnost a založily své národní státy. Ukrajincům se to nepodařilo a tak se ve 20. a 30. letech orientovali na Německo. Očekávali podporu pro dosažení svého cíle – národního osvobození a samostatnosti – proti  Polsku a sovětskému Rusku, které si rozdělily území Ukrajiny mezi sebe.

Na začátku srpna 1914 byla ustavena „ Hlavní ukrajinská rada“. V jejím programovém prohlášení bylo zakotveno vytvoření nezávislého ukrajinského státu na podněperské Ukrajině a vyhlášení národní a teritoriální autonomie na ukrajinských etnických územích patřících tehdy k Rakousku-Uhersku. Důležitým momentem bylo založení „Ukrajinské vojenské rady“, jejímž úkolem bylo velet budoucímu ukrajinskému vojsku. V prohlášení k veřejnosti se uvádí: „ Ukrajinský národe! Do zbraně! Rozbijme pouta svazující porobené národy! Se zbraní v ruce se vypořadáme s naším věčným nepřítelem, carismem! Za naše práva, čest a budoucnost!

Obrana Karpat

Ruská carská armáda v roce 1915 postupovala na západ, což přinutilo rakousko-uherské velení k rychlému řešení. Legie USS dostala rozkaz obsadit a bránit karpatské průsmyky, které měly pro tehdejší způsob vedení války strategický význam. Byla to vůbec první ozbrojená srážka mezi Ukrajinci a Rusy od bitvy pod Poltavou v roce 1709, kdy tehdy Ukrajinci stáli na straně švédského krále Karla XII.  Zvlášt sveřepé bylo dobývání hory Makivka v horském hustě zalesněném terénu.

Koncem dubna 1915 zde ještě navíc bylo plno sněhu. Zpočátku se ruský útok vyvíjel úspěšně, ale asi ve 4 hodiny ráno zasáhly jednotky Ukrajinských sičových střelců. Odvážně vedeným bojem muž proti muži rozhodly srážku ve svůj prospěch. Rusové, překvapeni tlakem Ukrajinců ustoupili. Dne 25. července 1915 navštívil jednotku USS následník trůnu Karel I a vyznamenal řadu ukrajinských důstojníků a vojáků. V té souvislosti byly znovu posouzeny nutné reformy vojenské struktury. V srpnu 1915 byl vytvořen samostatný pluk o síle 1 700 mužů, který zasáhl do bojů proti útočícím Rusům na území mezi řekamí Seret a Strypa. Díky hrdinské obraně USS se rakousko-uherské armádě podařilo reorganizovat své jednotky a doplnit čerstvé síly. Ruský útok byl posléze zastaven a jejich vojáci donuceni k ústupu. V březnu 1917 byl pluk USS dopraven na frontu. Poprvé za jeho existenci mu nevelel Ukrajinec, nýbrž Čech František Kykala.

Proti bolševikům a Polákům

Únorová revoluce 1917 v Petrohradě, svržení cara Mikuláše II, prozatímní vláda Kerenského, založení Ukrajinské centrální rady a ukrajinizace ruské armády. Vojáci USS udělali hodně, aby navázali přátelské vztahy s ukrajinskými vojáky v ruské armádě. Vzájemný kontakt s dosavadním nepřítelem, výměna informací, zkušeností a postojů vedl velmi rychle k dvojakému výsledku. Na jedné straně radost ze změn ve východní Ukrajině, kde vývoj směřoval ke vzniku samostatného státu a na druhé straně otázka dalšího smyslu existence USS. Legie USS bránila Ukrajinu proti útočícím bolševikům.

V době ukrajinské revoluce bojovali USS proti Polákům ve Lvově a jejich jednotky se stali jádrem „Ukrajinské haličské armády“, kterou organizovala vláda Západoukrajinské lidové republiky.  Intervence a přesila sousedů-agresorů zmařila národně-osvobozenecký zápas Ukrajinců. Ukrajinská otázka se tak stala jedním ze stěžejních problémů evropské politiky meziválečného období. Tisíce Ukrajinců emigrovaly, aby vedly zápas za samostatnou Ukrajinu i mimo její území. Zejména mladí lidé se nesmířili s faktem, že etnické ukrajinské území ovládalo sovětské Rusko, Polsko, Rumunsko a Československo.

Organizace ukrajinských nacionalistů – (OUN)

byla založena jako vojensko-politické hnutí představiteli ukrajinské emigrace různých politických směrů v roce 1929 na kongresu ve Vídni. Předsedou byl zvolen bývalý důstojník rakouské armády, plukovník Evgen Konovalec.  OUN bezodkladně zahájila budování svých organizací zejména na ukrajinském území pod vládou Polska i na sovětské Ukrajině. Metody činnosti OUN vycházely z potřeb efektivního odporu proti represím ze strany polské policie a armády i sovětských úřadů. Součástí OUN byla i Ukrajinská vojenská organizace (UVO), jejímž úkolem byl ozbrojený boj.

V říjnu 1933 zastřelil 19letý ukrajinský student v budově konzulátu SSSR ve Lvově sovětského diplomata (ve skutečnosti agenta NKVD) a potom se vzdal polské policii. Široce publikovaný soudní proces využila OUN k informování evropské veřejnosti o miliónech obětí hladomoru organizovaném sovětskou vládou na východní Ukrajině. Z iniciativy OUN byl zorganizován atentát na polského ministra vnitra Bronislava Perackého, který byl 15. 6. 1934 ve Varšavě zastřelen. Byla to odpověď OUN na represivní politiku „polonizace“ a „pacifikace“ ukrajinského obyvatelstva. V letech 1935-36 bylo v soudních procesech ve Varšavě a Lvově odouzeno 29 členů OUN, mezi nimi i tehdy 26 letý Stepan Bandera k doživotním trestům odnětí svobody. Většina ukrajinských aktivistů odsouzených polskými soudy byla deportována do koncentračního tábora.

V holandském Rotterdamu zazněl ohlušující výbuch v kavárně na rušné ulici 23.května 1938. Výbušnina umístěná v bonboniéře zabila plukovníka Evgena Konovalce, vedoucího představitele OUN, chvíli poté, co mu ji předal agent sovětské tajné služby Pavel Sudoplatov. V předvečer II. světové války pak došlo v OUN k rozkolu. Jednu část vedl Andrej Melnik nacházející se v emigraci, který prosazoval orientaci na Německo, zatímco druhá skupina tvořená lidmi žijícími na ukrajinském území, zvolila v únoru 1940 v Krakově do čela OUN(B) Stepana Banderu, který se v září 1939 se vrátil z polského vězení. Tito lidé usilovali o vytvoření ukrajinského státu cestou národní revoluce.

V březnu 1939 zaútočilo maďarské vojsko na Zakarpatskou Rus. Na odpor se jim postavila ukrajinská Karpatská sič a byla vyhlášena republika Karpatská Ukrajina v čele s prezidentem Vološinem. Existovala však jen krátce. Útvary československé armády se do konfliktu efektivně nezapojily a ustoupily na území Rumunska

1.září 1939 napadla Velkoněmecká říše Polsko, když předtím uzavřela tzv. Pakt Ribbentrop-Molotov se Sovětským svazem. Na základě této smlouvy zaútočil dne 17. září 1939 na Polsko z východu SSSR a okupoval rozsáhlá území západní Ukrajiny. Spolupráce obou agresorů pak trvala až do 22. 6. 1941, kdy Němci zahájili plán Barbarossa a zaútočili na Sověty.

V souvislosti s přípravou nacistického Německa na přepadení SSSR byly vytvořeny z Ukrajinců dva vojenské útvary celkem v síle praporu pod kódovým názvem „Nachtigall“ a „Roland.“

Jejich posláním bylo bojovat proti Sovětům a napomáhat vzniku samostatného ukrajinského státu. V noci na 30. června 1941 vstoupily tyto ukrajinské jednotky do města Lvov, odkud právě ustoupila Rudá armáda. Z iniciativy OUN bylo ve Lvově bez vědomí německých okupačních úřadů svoláno shromáždění obyvatel a byla vyhlášena samostatná Ukrajina. Nacistické vedení zareagovalo tvrdě a nekompromisně. Vedení OUN bylo pozatýkáno a deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína a internováno zde, a to včetně Bandery, až do podzimu 1944. Ukrajinské útvary „Nachtigall“ a „Roland“ byly odveleny do Rumunska a Běloruska, kde zabezpečovaly ochranu silnic a železnic.

Ve Lvově došlo ve dnech 3 – 4. července 1941 k popravám polských a židovských obyvatel. Poprvé se tato otázka projednávala v rámci Norimberského procesu, ale nebyli usvědčeni konkrétní viníci. Znovu celou tragickou záležitost vyšetřoval soud v Hamburku v roce 1966 a prokázal, že rozkaz k popravám vydal německý důstojník zbraní SS Schongart a německý představitel v „Nachtigallu“ T. Oberlander a také tento útvar byly zproštěni viny na masakru ve Lvově. Z toho vyplývá, že také ukrajinský velitel „Nachtigallu“ Roman Šuchevič neměl na popravách žádnou vinu.

Ukrajinská povstalecká armáda (UPA)

Vznikla 12. 10. 1942 jako vojenská organizace s partyzánskými metodami boje. Stala se nástrojem ozbrojeného odporu proti třem nepřátelským silám, kterými byli:

-Německá okupační správa, která hospodářsky drancovala Ukrajinu, násilně odvážela na nucené práce do Německa ukrajinskou mládež a uplatňovala drastické represe proti ukrajinskému obyvatelstvu.

– sovětský štáb partyzánského hnutí přesunoval do západní Ukrajiny mnohatisícové sovětské partyzánské oddíly, jejichž cílem bylo obnovit sovětský komunistický režim a potlačovat národně-osvobozenecký boj Ukrajinců.

– polská emigranská vláda v Londýně zahájila organizování polských partyzánských oddílů (Armia Krajova) na území západní Ukrajiny s cílem připravit polskou menšinu na obnovení Polska v předválečných hranicích, což kolidovalo s posláním OUN – UPA tj. založení samostatného a nezávislého Ukrajinského státu.

V řadách UPA byli také bojovníci z řady národů bývalého Sovětského svazu a také Židé, kteří pomáhali ve zdravotní službě, týlovém zabezpečení a je mnoho příkladů, kdy oddíly UPA ukrývaly židovské obyvatelstvo v zónách pod svou kontrolou.

Ukrajinská divize SS „Halič“

Když se po stalingradské bitvě v zimě 1942/43 válečná karta obrátila a Rudá armáda zahájila svůj postup na západ, německé velení bylo nuceno organizovat vojenské jednotky také z dobrovolníků jiných národů. Vznikaly tak dobrovolnické divize SS složené z Francouzů, Italů, Albánců, Chorvatů, Rusů, Bělorusů, Lotyšů, Estonců, Valonů, Maďarů a Vlámů. Na jaře 1943 zahájili nacisté také nábor ukrajinských dobrovolníků na západní Ukrajině do 14. granátnické divize SS „Halič“. Vzhledem k situaci na východní frontě v roce 1943 a faktu, že Rudá armáda a s ní také represivní sovětský režim, se může vrátit znovu na západní Ukrajinu, rostly mezi obyvatelstvem požadavky na vytvoření nezávislého státu a vlastní ukrajinské armády.

Ukrajincům bylo jasné, že je to uskutečnitelné jen v rámci německé branné moci a se souhlasem německých úřadů. Jejich hlavní cíl – vytvoření samostatného a nezávislého Ukrajinského státu nebyl však dosažitelný bez vlastních ozbrojených sil. Přitom Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) měla akceschopné ilegální vojensko-politické hnutí ve městech a vesnicích. V lesích již od podzimu 1942 pod jejím politickým vedením operovaly proti sovětským partyzánským oddílům i proti německým okupačním jednotkám oddíly Ukrajinské povstalecké armády (UPA).

Ukrajinská divize SS „Halič“ byla nasazena na frontu  v létě 1944 proti útočící Rudé armádě nedaleko města Brody, východně od západoukrajinského Rovna. Zde byli „Haličané“ nuceni probít se z oblíčení za cenu velkých ztrát na životech. Po doplnění mužstvem a technikou byla divize dislokována na podzim 1944 na Slovensko k zabezpečení komunikací a proti sovětským partyzánským oddílům. V zimě 1945 byla divize přepravena do prostoru Štýrského Hradce (nyní Graz v Rakousku) a k Mariboru (nyní Slovinsko), kde byla nasazena proti komunistickým partyzánům. V dubnu byla divize přejmenována na 1. divizi Ukrajinské národní armády a v květnu 1945 se vzdala do britského a amerického zajetí.

Po skončení II. světové války v Evropě pokračoval ozbrojený národně-osvobozenecký zápas Ukrajinců proti sovětskému režimu až do konce 50.let.Velitel UPA Roman Šuchevič padl v boji s příslušníky sovětské NKVD 5. března 1950 nedaleko Lvova. Vedoucí představitel OUN Stepan Bandera byl zákeřně zavražděn tajným sovětským agentem B.Stašinským 15.října 1959 v Mnichově,který byl dopaden a odsouzen západoněmeckým soudem.

OUN rozvíjela politickou činnost v emigraci a ilegálně také v Ukrajině. Hlavní cíl hnutí –vznik svobodné, nezávislé a samostatné Ukrajiny se podařilo uskutečnit v roce 1991 v souvislosti s rozpadem sovětského impéria. V současné době jsme však svědky nového ukrajinského boje za suverenitu, územní celistvost a evroatlantickou orientaci země.