V ostatních 27 členských zemích vidím rozdělené politické spektrum: Na jedné straně partaje, které vědí, na kolika důležitých věcech se Evropský parlament usnáší, což jsou v naší hospodské mluvě eurohujeři. Na druhé straně ti, kdo pěstují ať již komunistický, nebo pseudoliberální až fašistoidní styl uvažování. To jsou euroskeptici. My přispíváme kategorií novátorskou a všeobjímající. Nazval bych ji: Eurokašpaři.  

Je to výsledek patnáctiletého úsilí některých politických elit, zachovat si možnost domácího politického čarování pod zástěrkou standardního pojmu „suverenita“. Jde jim o prostředí nefungující kontroly, ve správě i u soudů. Revizor z EU, řekněme z Finska či Portugalska, je přímo ohrožuje.  

Dá se to jistě kritizovat vážně nebo satirou. Jeden aspekt mi ale dělá opravdu starosti. Když vidím, že studenti středních škol v žurnalistické soutěži převezmou ona eurokašparská stanoviska. Moje starost o příští generaci má dva zásadní motivy: Za prvé vidím, že naše školství selhalo v přiblížení evropských problémů minulého století. Selhalo i v diskusi o tom, do jaké míry je evropská integrace cestou k překonání těchto minulých problémů. Nemyslím na žádnou idylu, evropské problémy nebyly nikdy definitivně zažehnány.  

Za druhé: Čekám, že nová generace bude schopna vypořádat se s pochybeními generace rodičů, tedy s problémy komunizmu, ať již ve verzi těch, jimž stále ještě zrůdnost toho systému nedošla, nebo s těmi, kteří s ideologickým zápalem, nacvičeným před rokem 1989, pěstují pseudoliberální nadšení, směřující k manipulaci společnosti jen zdánlivě opačným směrem – a směřující také k obraně hospodaření do vlastní kapsy. K jejich argumentaci patří falešný argument, že Brusel je jen nová Moskva.  

Revizor nového Gogola, před kterým by naši provinční politici měli strach, by opravdu nebyl očekáván z Moskvy, ale z Bruselu. Ale jak Mosva, tak Brusel jsou v této formě metaforou poctivého dozoru. Debata o pseudo-suverenitě, kdy podvodník poukazuje na Brusel či Moskvu, má však úmysly jiné, je humorná, ale i nebezpečná. Právě si totiž připomínáme sto let od okamžiku, kdy síť razantně prezentovaných „národních zájmů“ zavedla kontinent do 1. světové války. Všechno už tady jednou bylo.