Zajímavější možná je nahlédnout, jak podobné děje zasahují do individuálního lidského mikrokosmu. Posloužit mohou situace, v nichž se ocitly dvě postavy, a staly se, nejspíš bez vlastního přičinění, kolečky v mechanismu dění.

První z nich, většině do té doby neznámá, byla téměř okamžitě ústředním hrdinou. – Čechokanaďan Jiří Brady. Druhá, u nás široce známá: přisouzena jí byla role dost nešťastná a nepříjemná. – Herec a režisér Jan Kačer. Oba zosobňují až symbolicky, jak některé metody politické praxe s manipulací za vzedmutých emocí zasahují a vstupují do psychiky jedince.

Lidé ve své většině poznají, když se děje křivda. Když se rozkřiklo, že sympatický starý pán, který přežil holocaust, nebyl vyznamenán, ač vyznamenán být měl, hned získal sympatie a širokou podporu. Pak i množství institucí náhle vědělo, koho je třeba ocenit a křivdu tak napravit. Proč samy včas nepodaly nebo nepodpořily návrh, aby zvýšily šanci toho, kdo si uznání nepochybně zaslouží, nevím. Pan Brady vyvázl smrti v nacistické mašinérii, podává svědectví o holocaustu nejmladší generaci, k vhodným kandidátům na nejvyšší ocenění jistě náležel.

Třeba ovšem říci, že existují i další s obdobným osudem a také o nich možná moc nevíme. Na nejednoho, který vykonal mnoho pro vlast, vyznamenání nevyjde. I na Hradě zaznělo vícekrát „in memoriam". Vždy platí okřídlené: mnoho povolaných, málo vyvolených. A někdy: že vyvolení nemusejí být těmi nejpovolanějšími. Pro J. Bradyho to dopadlo šťastně. Ze své někdejší vlasti odjížděl s řadou ocenění, dojat, spokojen a přesvědčen, že napomohl zde ohrožené demokracii.

Nepřehledný řetězec tvrzení proti tvrzením rozpletou či ještě víc propletou aktéři, angažovaní glosátoři, nebo sám čas. Proč ale vše začalo ministerskou přímluvou za ocenění strýčka? Snaha intervenovat za příbuzného nebo kamaráda je „lidská". Má ale vstupovat do průběhu výběru při udělování nejvyšších státních vyznamenání? Zachovat objektivitu při výběru z množství vhodných adeptů není určitě snadné. Neměly být i zde v maximální možné míře potlačeny osobní vztahy, sympatie či antipatie? Jednání těch nahoře je vždy příkladem těm v nižších etážích. Špatné strhují k následování oproti dobrým jaksi snadněji.

Viditelně emočně vypjatý rozhovor ještě před udílením vyznamenání přinesla v pravidelném pořadu Česká televize. Moderátor dotazy "griloval" uznávaného umělce, osmdesátníka Jana Kačera. Bylo znát, jak silně je v podvečer vlastního vyznamenání stresován. Nejen otázkami z ČT, kde to umějí, a dovedou být umně jednosměrní. Především situací, v níž se ocitl. Za celoživotní umění pro divadlo a film si vyznamenání zasloužil, nejspíš se i těšil na chvíle slavnostního předání...

Nyní byl jak v sevření kleští.

Známá psychologická teorie mluví o zvlášť nepříjemném konfliktu z nutnosti volby mezi dvěma možnostmi, z nichž žádná není pozitivní. Otázka téměř hamletovská: jít na Hrad, nebo nejít? Nepůjde-li, možná se již takového ocenění nedočká. Sklidí aplaus přátel z umělecké branže, jak dlouho trvá potlesk, zvlášť herec dobře ví. Půjde-li na Hrad, musí počítat s velkým nesouhlasem přátel, snad i s nějakou formou zavržení. Skupinový tlak je silný fenomén. Politici jsou navyklí, trénovaní, často nasměrováni vlastní povahou. Někteří v podobné situaci nehnou brvou, zdatní hráči s takovou umně pracují, a je jim přitom dobře.

Herec Jan Kačer má vlastní zkušenost s účinkováním v politice. Bylo na něm však znát, jak silně emočně situaci prožívá. Sotva si zasloužil, aby místo radosti z uznání vlastní práce, byl vystaven stresu a nátlaku. Divák mohl vidět umělce a člověka, zápasícího s nejistotou i bezradností, jak se zachovat. Jak se rozhodl, je už jiná věc. Myslím, že ze všeho mu zůstane v paměti, možná na dlouho, stopa nepříjemné pachuti. Včera prohlásil: „Na Hradě jsem nechtěl dělat panáka. Místo odměnění jsem na pranýři, je to hrozně těžký."

Možná ty dvě situace vypovídají něco o naší soudobé demokracii i svobodě. Za totality komunisté neposlušné členy, řídící se vlastním úsudkem, vylučovali či škrtali ze strany, mívalo to fatální důsledky. Tak to dnes není. Demokracie dává prostor svobodě. Také manipulaci, která nebývá očividná. Podpora skupiny jedince posiluje i povznáší. Čelit nesouhlasu většiny nebývá snadné, jít proti třeba nepsané normě té své skupiny ještě těžší. Někdejší agresivní heslo „kdo není s námi, je proti nám", se již nevyvěšuje na nástěnku. Znamená to, že se již neprojevuje? Demokracie sama o sobě netvoří etické zábrany. Cesta spolupráce s troškou vzájemné tolerance se opakovaně uzavírá. Proč? – Na to si odpoví každý svým kusem pravdy, aniž by se pokoušel hledat kousek pravdy u toho z druhé strany.

Autor je brněnským spolupracovníkem Literárních novin, píše o divadle a věnuje se divadelní kritice.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.