Rok 1968 se do srdcí milionů lidí v naší zemi zapsal jako rok zmařených nadějí. Minimálně půl milionu lidí, spíše však milionu postoj k okupaci naší země „poškodil jejich kádrový profil“ a podepsal se nejen na jejich vlastním osudu, ale často i na osudu jejich dětí. Desetitisíce lidí po roce 1968 raději emigrovaly. Při zpětném historickém pohledu na tento rok 1968 převládají ocenění kulturních a politických aspektů pražského jara, někdy doplněné chválou připravované Šikovy ekonomické reformy. Jiný pohled na rok 1968 poskytují historici, zabývající se vojenskými aspekty uvedeného období (například Fidler: Bratrská agrese, Čížek: Nikomu vás nedáme, Povolný: Vojenské řešení pražského jara).

Měli jsme být náhradou za Rakousko

Sovětská armáda, stejně jako armáda americká, opustila osvobozené Československo již v listopadu 1945. Nikdy se však nevzdala záměru mít svá vojska na našem území. V souvislosti s tím, že okupační mocnosti opustí své okupační zóny v Rakousku, požadovalo v červnu 1953 sovětské politické vedení při jednání mezi sovětskou a československou delegací umístění svých vojsk na československém území. Celkem mělo na československé území dorazit necelých 30 000 vojáků a přes 1500 občanských zaměstnanců. Sovětská vojska měla být dislokována na jižní Moravě a na západním Slovensku. Československo tuto možnost odmítlo, za což se ale muselo zavázat k zvýšení mírového počtu armády o 13 000 vojáků a zrychlení modernizace zbraňových systémů. Československé vojenské plány, které jsou k zhlédnutí ZDE, se samozřejmě tvořily podle sovětských požadavků. Klíčovým plánem pro objasnění sovětského konání v roce 1968 je plán z roku 1964, který je k zhlédnutí ZDE. Byly o něm vydány tři knihy (Luňák: Plánování nemyslitelného, Štěpánek, Minařík: ČSLA na Rýně a Fučík: Stín jaderné války nad Evropou) a byl dostatečně prodiskutován v odborném tisku i na internetu (Palba.cz a další).

O sovětské okupaci bylo rozhodnuto už v roce 1967

Po Sovětském svazu mělo Československo nejvyšší výdaje na obyvatele ze všech států Varšavské smlouvy. Zatížení NDR a Polska, přestože se nacházely na hlavním strategickém směru v Evropě, bylo přibližně poloviční. V 60. letech se podíl vojenských výdajů na vytvořeném československém národním důchodu více než zdvojnásobil. Vojenské výdaje rostly rychleji, než byl procentní přírůstek hrubého domácího produktu. Takto vysoké zatížení bylo způsobováno neustálým sovětským tlakem na modernizaci Československé lidové armády (ČSLA). V plánu z roku 1964 byly záměrně navýšené počty divizí NATO, které by byly (teoreticky) nasazeny proti ČSLA. Měla se tak podpořit a potvrdit „oprávněnost“ požadavků sovětského generálního štábu, aby Československo vydávalo horentní sumy na zbrojení, a to až za únosnou mez. V roce 1964 navrhl sovětský maršál Zacharov umístit na území ČSSR pro potřeby Československého frontu sovětské spojovací útvary. Náčelník Generálního štábu ČSLA generálplukovník Otakar Rytíř s návrhem na rozmístění těchto jednotek v ČSSR nesouhlasil. Jedním z pokusů, jak čelit sovětskému tlaku, bylo převedení Pohraniční a Vnitřní stráže v roce 1966 pod Ministerstvo národní obrany, čímž došlo k navýšení početního stavu ČSLA z 204 000 na 235 000 osob. SSSR se snažil dokázat slabost Československého frontu vůči vojskům NATO, rozmístěným proti němu. Nabízel, že po rozmístění sovětských jednotek u nás může dojít ke snížení československých vojenských výdajů. Naopak v rámci ekonomického nátlaku Sovětský svaz naléhal na přezbrojení ČSLA moderní technikou a zároveň se snažil o zrušení československé zbrojní výroby, pro kterou byly při nemalých nákladech právě v průběhu 60. let především na Slovensku dokončovány továrny. Na rozdíl od 50. let odmítl poskytnout licence zdarma. Od jara 1968 pokračoval v ekonomickém nátlaku, zesílil ideologický, tedy propagandistický nátlak a přidal i vojenský nátlak. Je zřejmé, že k sovětskému rozhodnutí o „dočasném pobytu“ jeho vojsk v Československu došlo již před pražským jarem, ke konečnému rozhodnutí nejpravděpodobněji v druhé polovině roku 1967.

Hrát si na bezjadernou zónu? Nad naše síly

Československá lidová armáda zaváděla v šedesátých letech do své výzbroje rakety a letadla, které mohly použít jadernou munici, což bylo součástí plánu z roku 1964. Munici měly předat sovětské jednotky na naše území v blízkosti státní hranice. Aby došlo k rychlejšímu dodání jaderné munice, byla schválena akce Javor, tj. výstavba tří tajných skladů jaderných zbraní na československém území. Funkční sklady se měly dostat pod sovětskou kontrolu. Na československém území tak měly být rozmístěny minimálně tři malé strážní a technické jednotky sovětských vojsk, a to již v mírovém období (související informace jsou uvedeny ZDE).

V případě vyzrazení existence skladů jaderných zbraní na československém území hrozilo nebezpečí, že SSSR bude oprávněně napaden za porušení smlouvy o nešíření jaderných zbraní, čímž tato smlouva fakticky pozbude platnosti. Původní plán Akce Javor tak pozbýval svého smyslu, pokud by na československém území nebyly rozmístěny aspoň dvě sovětské divize s velitelstvím skupiny vojsk, podobně jako na území polském. To si ale tehdejší „novotnovské“ vedení nepřálo. Zároveň ovšem nechtělo, aby se jaderné zbraně dostaly i do výzbroje západoněmecké armády. Schválením akce Javor se tedy ocitlo v pasti sovětských požadavků.