V poslední době se z mnoha stran množí tvrzení, že jsou či existují důkazy k tomu či jinému případu nebo kauze. Velká Británie tvrdí, že má důkazy o tom, že útok s Novičokem je dílem Ruska, neboť Novičok byl asi před padesáti lety vyvinut a vyráběn v Sovětském svazu a nikdo jiný prý neměl a ani nemůže mít zájem na odstranění dvojagenta Skripala. Pomineme-li tvrzení o důvodech útoku na Skripala, ostatní tvrzení je jen konstatování na způsob „jedna paní povídala“. Aby mohlo být nějaké tvrzení prokazatelně věrohodné, musí být, jak je v celém světě v oblasti práva dobrým, neřku-li nepostradatelným zvykem, potažmo povinností, doloženo reálným, nezpochybnitelným důkazem. Jaká je však skutečnost? Britská premiérka Mayová, ale i ministr její vlády Johnson se ohánějí tvrzením, že mají důkazy! Proč ne, mohou je mít, ale ať je tedy předloží spolu s tvrzením, resp. obviněním, má-li být Rusku prokázána jeho vina. Zatím však zůstává jen u neprůkazného tvrzení, tedy u slov, které sice působí vážně, nicméně nepřesvědčivě, neprůkazně, na druhé stran však bez potřebných důkazů drze pomlouvají, osočují a obviňují.

Stejná „důkazová“ komedie se odehrává na účet použití chemických zbraní v Sýrii. I v tomto případě jde o rádoby přesvědčivé tvrzení, že USA a jejich evropští spojenci prý mají důkazy, že ve válce v Sýrii byly proti civilistům, včetně dětí, použity chemické zbraně. Naši politici, kteří se nechali slyšet, jako např. premiér v demisi Babiš, ministr v demisi Stropnický, ministryně v demisi Šlechtová, ale také další loajální řiťolezci jako Bělobrádek, Pospíšil, Fiala a další, si neodpustili „přesvědčivé“ názory když unisono prohlašují, že „USA, Velká Británie a Francie daly jasně najevo, ze nelze nijak tolerovat použití chemických zbrani“. „Raketové útoky spojenců považujeme za silný varovný signál, že používání chemických zbraní proti civilistům - je nepřijatelné“. „Použití chemických zbraní proti vlastnímu obyvatelstvu je odporný zločin, který nelze tolerovat. Společná akce USA, Velké Británie a Francie v Sýrii je správnou reakcí“ a podobné duchaplné názory. Přesto, že vypouštějí tato velmi silná slova, o přesvědčivých „důkazech“, které údajně mají USA, nemají ani ponětí. Jim totiž stačí, že to řekli „naši (rozuměj jejich) spojenci a přátelé“. Bóže, jak málo stačí, aby se některých z těch našich velkohubých potentátů zavděčil zločinným USA!

Ostatně, tyto jejich ani ne tak názory, jako spíše „oslí kývání hlavou“, tedy loajální (dobrovolně povinné) přitakávání je jak přes kopírák. Také v případě pokusu o otrávení dvojagenta Skripala a jeho dcery v Salisbury de facto, všichni výše jmenovaní zachovali úplně stejně, tj. loajálně, když bez potřeby předložení „důkazů“ T. Mayové a údajných britských vyšetřovatelů ze Scotland Yardu se připojili k bezprecedentnímu rozhodnutí britské vlády na vyhoštění ruských diplomatů z V.B., stejně tak i ruských diplomatů z ČR a dalších zemí.

Záležitost „důkazů“ či dokazování má poměrně bohatou historii. Tak např. Reaganova vláda měla údajně „důkazy“ o tom, že Saddam Husajn disponoval se zbraněmi hromadného ničení, důkazy však nikdo nikdy neviděl. Podobné to bylo i v případě Muammára Kaddáfího, o kterém zase prý byla řada důkazů jako o strůjci krvavých akcí, neústupném diktátorovi a sponzorovi teroristů. Problém ale byl, co bylo za Kaddáfího terorismus považováno. Kaddáfí totiž hned po příchodu k moci vyhlásil podporu Libye všem osvobozeneckým a pokrokovým hnutím a revolucím, což ovšem Kaddáfího protivníci v zahraničí (zvláště v USA) paušálně (úmyslně) vydávali za „podporu terorismu“. To byl nakonec důvod jeho pádu a smrti.

Na druhé straně není od věci připomenout, že tento Muammar Kaddáfí také zcela vážně varoval Evropu, že ji po revoluční vlně zvané Arabské jaro čeká invaze radikálních islamistů, jak vyplynulo z telefonického rozhovoru s britským expremiérem Tony Blairem. Tento fakt však byl dlouhou dobu tajen, přehlížen a podceňován. Na Kaddáfího slova však nakonec došlo, jak o tom svědčí příliv muslimů a islamistů do Evropy za poslední léta se všemi důsledky.

Zajímavé na podstatě „důkazů“ však je, jak snadno celá řada významných politiků přijímají a dává jim „bianco“ zapravdu. Jen málokdo, zda vůbec někdo, trvá na jejich reálném předložení. Navzdory tomu, že je mezi nimi řada tolik renomovaných právníků jen málokterý trvá na důkazním řízení. Pokud se takoví lidé, kteří snad na „důkazech“ trvají najdou, jsou nemilosrdně považování za zrádce, nekolegiální, neloajální, za pochybovače, za stoupence druhé strany atd. Vypadá to, jako by např. USA (v případě Sýrie) skrytě varovaly před nějakým zpochybňováním, což loajální řiťolezci pochopili tak, že ve vlastním zájmu není radno mít jiný, než stejný názor a pohled na tu kterou věc, kterou ta která velmoc a je jedno, zda jde u USA (viz Sýrie), Velkou Británii (viz Skripal), Francii (viz islamizace Francie) SRN (viz politika Merkelové) atd., prohlašuje za oficiální, nezpochybnitelný a tedy nezvratný. Jinými slovy, „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti!“ Co horší, u nás platí jistý zákon, kterým jsou vlci chráněni, proto si dovolují tak beztrestně výt!

Otázka nakonec: jakou právní váhu, resp. sílu má pro dokazování „důkaz“ jako markant, když jako takový není v případě naléhavé potřeby pro vyžadován? Např. v USA, ale stejně tak i ve Velké Británii či jinde, při vyšetřování jakéhokoli trestného činu může být pachatel usvědčen jen na základě nezvratných důkazů, které pro odsouzení musí být in natura doloženy. Pokud tomu tak není, je propuštěn na svobodu a považován za nevinného. Proč tomu není také v případě mezinárodních právních záležitostech? Jde o vyšší zájmy, komu ku prospěchu? Silnějšímu, mocnějšímu, dravějšímu, drzejšímu, bezohlednějšímu, ale také nečestnému subjektu? Kde jsou v takovém případě orgány, které by měly takové un fér praktiky odmítat, resp. proti nim vystupovat? Co OSN, Rada bezpečnosti a celá řada dalších orgánů, které mají dbát na spravedlnost, čestné a poctivé jednání? Otázky, kterými se nikdo nezabývá. Taky proč, když ani tyto orgány už dávno nejsou tím, čím byly když vznikaly, resp. byla založeny! Tenkrát totiž byli politici ještě hodně naivní a peníze nehrály takovou roli. Dnes už je to jen o vlivu a o penězích.