Dříve, než se budu zabývat obsahem zavrženíhodným pojednání pana Krystlíka, není od věci si připomenout, že pan Tomáš Krystlík je česko-německý (více německý) spisovatel a žurnalista, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů o vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce. To všechno může být, ale pana Krystlíka to rozhodně nestaví do role pozitivního a objektivně píšícího autora. Pan Krystlík totiž je, objektivně řečeno kontroverzním,  tendenčně oponentujícím individuem především v otázce „vysídlení“ německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce. Nejsem první ani poslední, který s jeho hodnocením průběhu těchto historických událostí nesouhlasí. Ostatně potvrzují to kritici, zpochybňující Krystlíkovu nezaujatost a historickou (ne)přesnost. Za jeho knihu Zamlčené dějiny  jej kritizují Věra Olivová, nebo Stanislava Kučerová, opakovaně jej také kritizoval například vojenský historik Pavel Šrámek a kritikem T. Krystlíka je rovněž novinář Otto Drexler. Nepochybně se najde celá řada dalších oponentů, kteří s Krystlíkovým výkladem „vyhnání“ Němců budou nepochybně rovněž nesouhlasit.

Již v samém úvodu zavádějícího Krystlíkova pojednání lze zásadně  nesouhlasit   s jeho tvrzením, že ČSR začala „vyhánět“  své Němce bez svolení spojenců. Tento termín je silně zavádějící, dnes hlavně  používaný lidoveckými  představiteli pány Bělobrádkem, Hermanem, ale také K. Schwarzenbergem a v neposlední řadě také představiteli sudetoněmeckého landsmančaftu v projevech, ve kterých se (mj. marně) domáhají návratu (starých časů) nebo aspoň navrácení majetku. Pan Krystlík se odvolává na řadu faktů či dokumentů, pro své tvrzení však žádné alibi, bohužel nepřikládá a pouze ostentativně  konstatuje věci, které jsou podle jeho názoru relevantní a pravdivé. To jen posiluje skutečnost, že jeho pojednání lze v podstatě  považovat za jakousi demagogickou analýzu faktů a skutečností, zaměřenou na poválečné události a odsun Němců,  vypracovaných řadou českých renomovaných odborníků, dokumentaristů či historiků. Pan Krystlík se snaží tato fakta přehodnotit, resp. „převyprávět“ jako mylné, nepravdivé, nebo dokonce lživé. Jako absolutní laik stran historie a dějinných událostí Československa si zde k této věci nemohu dovolit předkládat nějaké odborné závěry, nicméně jako občan mám právo se k jeho pojednání vyjádřit. Tímto tak činím a konstatuji, že s nimi jednoznačně a zásadně nesouhlasím. Především nelze věřit antinacionálnímu tvrzení pana Krystlíka na jedné straně a nerespektovat fakta a skutečnosti, jak je dokumentačně věcne a historicky předkládá celá řada českých renomovaných osobností na straně druhé. Přece není možné popřít jimi uváděné skutečnosti jenom proto, že „nějaký“ pan Krystlík má na tyto události  subjektivní, nacionálně proněmecký pohled, či jiné dehonestující důvody..

Snaha pana Krystlíka je však celkem pochopitelná. Žel není jediný, který se snaží české historické a dějinné události přehodnotit k obrazu svému (nebo někoho jiného) a předkládat je veřejnosti, která by za posledních cca 30 let mohla být už natolik zmanipulovaná alias zblblá, že i takovým představám by byli ochotni uvěřit. Nelze ovšem vyloučit, že se mezi občany nenajdou lidé, kteří těmto verzím uvěří, zvláště, jde-li o mladé lidi, kterým je nedávná historie předkládána v jiných tónech, barvách,  v jiných skutečnostech  a souvislostech. Na jiném místě a v jiném případě zmiňuji své  pochybnosti o úrovni a kvalitě našeho školství. Je známo, že na nejedné  škole vyučují nebo přednášejí, nebo dokonce šéfují lidé, kteří mají k vlastenectví, české státnosti a nacionálnosti evidentně negativní vztah. Jejich existenci pak zaštiťují  prozápadně, neřku-li vlastizrádně orientovaní pravicoví politici. Svědčí o tom řada iniciativ, jako je např. snaha o převyprávění historie osvobození Prahy, event. Plzně, nebo snaha utvrdit občany v tom, že zadržovací tábor v Letech byl koncentrák, byla v něm páchána genocida, že komunistický režim byl naprosto negativní, nelidský, ne nepodobný fašistickému režimu a pod.