Upřímně řečeno, nic nového pod sluncem, protože to není pouze problém školních osnov z předmětů, které mají vztah k naší historii, dějinám, režimu(-ům) a života společnosti od r. 1945. S podobnými zásahy v překrucování faktů a skutečností se (především díky ÚSTR) setkáváme všude tam, kde je potřeba ospravedlňovat současný politický trend a současně popisně dehonestovat vše, co bylo za totality, alias socialismu nebo vlády komunistů pro občany dobré, prospěšné nebo pozitivní a co dnes zásadně neodpovídá potřebám politické linie pro ovlivňování našeho vědomí o naší „nezpochybnitelné “ sounáležitosti k západnímu bloku, v čele s USA, NATO, jejich vlivu, jejich vojenským strukturám, protivýchodní (protiruské, protičínské) politice a je nám našimi prozápadními politiky vnucováno k slepému, nekritickému následování.

Lze jen litovat paní učitelku, která se dostala do nezáviděníhodné situace. Je od ní sympatické, že se s tímto problémem obrátila na veřejnost (prostřednictvím pana Křečka), protože stejný problém zcela jistě zažívají i jiní učitelé, kteří snad z nedostatku odvahy, možná bezradnosti či nezájmu, se této vážné problematice prostě vyhýbají. Bylo by skutečně zajímavé znát, jak se s tím mnozí naši učitelé vyrovnávají, protože ne všichni se tímto problémem zabývají, což ve svém důsledku znamená, že jejich přednášky na toto téma jsou nebo mohou být vedeny buďto zcela v novodobém duchu osnov, tedy v naprosté demagogické rovině, což znamená uvádět školáky v úmyslný omyl, v lepším případě říkat nepravdu nebo polopravdu. Vzhledem k tomu, že školáci o těchto věcech příliš (jestli vůbec) nepřemýšlí a informace zcela bezděky a bez zájmu jen přijímají a málokdy o nich přemýšlí a jejich rodiče se této problematice také většinou nezabývají, negativní vědomostní výsledek je nasnadě.

Rozhodně však sdílím zoufalost paní učitelky, protože při představě, kam takový „novodobý“ výklad historie naší společnosti vede a jak se také následně, resp. příležitostně tato mládež „demokraticky“ veřejně angažovat, svědčí případ žáků jedné školy, pokud se nemýlím v Českých Budějovicích, v jejich útocích, resp. šikaně vůči jedné učitelce. Nicméně je štěstí, že tyto politické aktivity „svobodomyslných, demokratických názorů a postojů“ mládeže (vesměs školou povinné či neplnoleté) je zatím poměrně málo, což ale neznamená, že jejich mysl z takto pojatého učiva a přednášek o historii země není zasažena, potažmo ovlivněna. Problém je také v tom, že novodobé osnovy i v rámci tzv. inkluze, rodiče dětí, pokud tyto skutečnosti nějak sledují, svým dětem nedementují nepravdy, polopravdy a lži argumentací faktických a věcných připomínek, čímž jim k poznání pravdy jen sotva přispějí. Jejich věk už totiž neodpovídá možnostem osobních, reálných zkušeností nebo poznatků té doby. Nemluvě o tom, že i oni již mohou být touto tendenční propagandou zasaženi a že ani oni často nevědí, jak se říká, „která bije!“.

V této souvislosti není od věci se také zmínit o 50. výročí 21. srpna 1968, když i v tomto případě nelze nevidět, v jakém duchu se nese toto významné výročí. Je totiž rozdíl připomínat si nějaké výročí události, která se udála před půl stoletím a kdy hlavním protagonistou byl subjekt, který již neexistuje, aby se ale přesto veškerá „vina“ a důsledky přenášely na dnešního nástupce SSSR, suverénního státu Rusko, alias Ruskou federaci. Stejně tak bychom totiž mohli netaktně, nekorektně připomínat daleko větší vinu za lidské tragédie z období fašistického Německa, veškerou lidskou, nacionální a politickou nenávist a vinu předhazovat současnému Německu za důsledky II. SV, která byla nesrovnatelná s následky tzv. „okupace“ z 21. srpna 1968. Jenže zatímco současný politický trend v rámci členství v EU nás nutí se SRN udržovat korektní vztahy (navzdory všem vážným problémům s imigrací), je nám reprezentanty našich pravicových politiků 21. srpen '68 podsouván a vydáván jako něco nesrovnatelně horšího, než byla II. světová válka a její důsledky. Ostatně i ve faktografii II. SV je patrná tendence a snaha o přepisování výsledku II. SV, zpochybňováním jak celkového vítězství, dosaženého vojsky RA, tak dílčích dílčích vítězství, např. osvobození Prahy atd.

Obecně řečeno, pokud naši učitelé mají charakter, svědomí, vlastenecké cítění, jsou schopni racionálně uvažovat a vyhodnocovat realitu a podstatu nedávné doby, pokud nepodlehnou tendenční a prospěchářské prozápadní rétorice našich politiků, ale také snahám novodobých dějepisců a demokratických křiklounů, je naděje, že realitu a pravdu o minulosti, ať už byla pozitivní nebo negativní, před svými dětmi, školáky a mládeží obhájí. Je na nich, zda budou mít snahu říkaz pravdu, polopravdu nebo vyložené lži. Pokud ne, budoucnost a formální demokracie našeho státu včetně jeho občanů může být také vážně ohrožena.