Jak rychle se rozplynulo prvopočáteční nadšení z pádu režimu v listopadu 89, kolik tolerance k přehmatům, špatným či žádným zákonům byl. Jak se lidé lehce nechávali uspávat lacinými frázemi a sliby…

Asi bychom se pousmáli člověku, který by řekněme po druhé světové válce v poválečném Německu hlásal, že je potřeba udělat tlustou čáru za svou minulostí, bez které by nová éra (samozřejmě ta lepší) nemohla začít. Když poválečné Německo bylo prolezlé kovanými nacisty, kteří působili všude – ve školství, v umění či ve vysokých vládních postech a éra nacismu se ihned stala tématem, o kterém se nesmělo mluvit. Ocitli se v nové době, ale se starým myšlením, kde temná minulost byla jejich stínem.

Skvělá kariéra se povedla např. Siegfriedu Zoglmannovi. Někdejší vůdce Hitlerjugend v Protektorátu a důstojník SS se stal úctyhodným poslancem německého Spolkového sněmu. Vzpomínám si, jak jeden bývalý vězeň koncentračního tábora potkal po letech dva sadistické kápa. Pracovali jako herci v jednom divadle v Německu a ve svém okolí byli velmi populární. S aklimatizací na nové poměry mnozí očividně problémy neměli.

U nás se po revoluci žonglérský kousek s „tlustou čárou za svou minulostí“ povedl, ale společnosti to nijak neprospělo. Podařilo se, že lidé nabyli falešného přesvědčení, že s těmi pomatenými komunisty nemají nic společného, rudého kostlivce zavřeli do skříně a politici jej vytahovali pouze v předvolebních obdobích jako strašáka na lidi. Samozřejmě však, pevně zakořeněné struktury myšlení přetrvaly a zahaleny do sametu působily dál. Slovy Michaela Hausera, listopad 1989 nebyl začátkem nového režimu, nýbrž okamžikem, kdy nastalo promísení prvků z minulého režimu s prvky kapitalismu a demokracie. Polistopadová společnost nemá začátek, a snad to je kořenem její bídy (1).

Minulý režim byl selektivně prezentován se silným důrazem jen na negativa bez souvislostí s kontextem doby. Docházelo k vytěsňování určitých vzpomínek, kde osobní zkušenosti ustupovaly oficiálně prezentované doktríně.

Ocitli jsme se tedy v jakémsi vzduchoprázdnu – radostná budoucnost se měla teprve objevit na obzoru a období komunismu jsme démonizovali, zametli pod koberec a tím „vyřešili“. Vzniklé vakuum se dalo zaplnit různě – třeba očekáváním lepších zítřků, nebo vzpomínkami na dávnou minulost. Dobře posloužila První republika, kterou však pamatovalo skutečně jen pár lidí, některé odvážlivce odvála nostalgie dokonce až k Rakousko-Uhersku, což byl již naprostý výkřik zoufalství a deliria.

Křečovitá snaha některých politiků, kteří nejvíce brojili proti komunismu (někteří i po 25 letech po pádu režimu!), jasně ukázala, proč tak úzkostlivě „bránili demokracii“ – neuměli nabídnout nic lepšího. Neustále poukazovali za zlo minulosti, aby odvedli pozornost od zla současného, se kterým nechtěli/jí či neuměli/jí dělat nic.

Náprava je samozřejmě možná – kdyby nebyla, neměl by život smysl. Musí se ale vnímat dějiny v kontextu doby, mluvit o kladných i záporných stránkách minulosti i současnosti a chtít se poučit z chyb, které zákonitě v každém systému vnikají. Takže uvědomění, upřímnost a snaha nazývat věci pravými jmény. Pokud se lidé shodnou pouze na zažitých stereotypech omílaných neustále dokola, zjednodušujících plochých „pravdách“, povede to pouze ke stádovosti, kde jinakost bude chápána jako útok na vlastní identitu. A předsudky, místo aby se odhalovaly a bouraly, budou společnost dusit znovu a znovu. Zakončit můžeme slovy Friedricha Hölderlina (1770-1843): Vzájemné porozumění neznamená být zatížen shodnými předsudky.

(1)   Michael Hauser: stať Velká změna (Cílek V.: Něco se muselo stát)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami