Je to naprosto adekvátní podnět, jehož autorovi se nedá upřít smysl pro humor. Je to však pozitivní, osvobozující humor, na rozdíl od černého humoru organizátorů výstavy, kteří dlouhodobě tvrdí, že vystavená těla jsou pouhými artefakty, na něž se vztahují pouze nařízení jako na jiná umělecká díla, putující světem k umění chtivým divákům.

Neetická výuka anatomie

Čižinského návrh by si ovšem zasloužil vylepšení a dobrou přípravu celé akce. Mohla by proběhnout následovně. Policie ČR by vnikla do výstavní síně a zabavila „exponáty“, což by nepochybně vzbudilo pozornost Evropské komise. Následně by primas český a arcibiskup pražský provedl vlastní obřad, u něhož by (tentokrát naprosto oprávněně) mohli promluvit lidskoprávní aktivisté. Mohli by zdůraznit, že Izrael zakázal transplantační turistiku do Číny, a přitom by mohli objasnit strukturu a činnost čínského Úřadu veřejné bezpečnosti. Mluvčí prezidenta by mohl vznést neformální protest na svém Twitteru. Na místě pohřbených těl by mohl vzniknout památník, který by mohl mít koneckonců i osvětový cíl – na rozdíl od současné výstavy by žákům a studentům vysvětloval, co to znamená úcta k mrtvým a majestát smrti.

Výstava je prodloužena, údajně pro neutuchající zájem. Jistě, kombinace překročeného tabu a hororového obsahu takřka nevyhnutelně láká. Jde o starý trik využívající lidskou touhu po koktejlu smíchaného z pokroku, bulváru, tragiky a kýče. Nedá se popřít, že i minulé (křesťanské) éry těmito prvky disponovaly v hojné míře. Vzpomínám si například, jak jsme se v rámci postpubertálních gymnaziálních výprav chodili s přáteli „bát“ do brněnské kapucínské hrobky a někteří odvážnější a dekadenci obdivující spolužáci promýšleli, jak by na tomto místě strávili noc.

Nebožtík jako umělecké dílo

Křesťanství je ovšem mnohem rozporuplnější, a proto mnohem životnější a upřímnější než současná sekulární doba. Dnes musíme popřít, že jde o lidské pozůstatky, a tvrdit, že jde o pouhé artefakty. Dřívější křesťané se nebáli vložit uříznuté rámě nějakého svatého do zlaté schrány. To byl ovšem také artefakt svého druhu, ovšem opatřen jménem – a s vědomím existence žijící duše, s níž se dalo hovořit. Někdo by i toto pojetí nepochybně pokládal za zvláštní. Ale pozor: tělo bylo ještě lidským tělem, nebožtík nebožtíkem, mrtvola mrtvolou. Zatímco naši předchůdci se smrti nepochybně báli, naši současníci musí nazvat nebožtíka uměleckým dílem, aby si nemuseli přiznat, že se sami jednou obrátí v prach.

Speciální poznámku zaslouží též metoda balzamování. Jedná se o prastarý obřad, i když ho některé kultury čas od času obnovují. Není možné nepřipomenout slavnou mrtvolu, která „tichým spánkem spí na Rudém náměstí“. Ani bolševici však nepopírali, že se jedná o mrtvého, byť se asi domnívali, že jednou, v komunistické budoucnosti, pomine i smrt. Věda si měla poradit i s tímto drobným, nepříjemným nešvarem lidského bytí.

Časy bolševických slavných i méně slavných mrtvol naštěstí minuly. S fenoménem smrti se ovšem vyrovnáváme po svém. Při současném stavu techniky bychom jistě dovedli zhotovit modely, které by byly k nerozeznání od skutečných mrtvých těl. To by ovšem bylo příliš fádní. Nuda v Praze. To by byla skutečně pouze osvěta, nikoli provokace a příslušný byznys.

A propos: málokterý návštěvník výstavy si představí, že vystaveným exponátem může být jednou jeho babička. Nebo je mu to jedno.

Psáno pro pravybreh.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele