Z vlastní zkušenosti mohu sdělit, že jsem začal na důchod dobrovolně spořit již brzy po pádu bývalého režimu, jakmile velké světové pojišťovací společnosti přišly na český trh s vhodnými návrhy investičních produktů. Spořil jsem a spořil a před pár lety, v souvislosti s mým důchodovým věkem, jsem konečně mohl tyto produkty finalizovat a valorizovat. I když to bylo lepší něž nic, vydržely by takto naspořené částky jen na pár let. Rozhodně nejsou tyto zdroje schopné zajistit běžnému důchodci životní úroveň, kterou měl před odchodem do důchodu.

Japonci jdou na to jinak. Nechci doporučovat tradiční japonskou metodu ultratvrdé práce, kdy se japonští zaměstnanci dobrovolně vzdávají podstatné části své dovolené, a to de facto, ve prospěch svých firem a rozvoje hospodářství své země. Prostě tato cesta, kterou Japonsko nastoupilo už kdysi dávno po revoluci Meidži, která zahájila éru intenzivní industrializace Japonska a zejména po II. světové válce, kdy Japonsko chtělo odstranit devastující důsledky války na japonském území, je japonsky specifická. Nám by prosté nebyl vlastní a přiznám se, že i když jsem touto cestou sám osobně (a zcela dobrovolně) šel více než tři desítky let, chápu, že to není cesta úplně pro každého. Nyní japonská společnost stárne. A stárne dosti rychle. Přibývá velmi starých Japonců, kteří se nicméně chtějí udržet v ekonomické aktivitě. Součástí japonské kultury přitom není dovoz levné pracovní síly ze zahraničí, což by samozřejmě v podmínkách východní Asie bylo možné a snadné. Japonská společnost si ovšem vždy zakládala na své homogennosti - jazykové, kulturní, nacionální. Kapitánům českého průmyslu je to jedno. Ti by v klidu dováželi levnou pracovní sílu ze zahraničí, i když to do budoucna státu a společností přinese značné problémy. Problémy, se kterými se tak nebo onak musí vypořádat společnosti jako je francouzská, holandská či britská. Tu s menším nebo větším úspěchem.

Samozřejmě jistou cestou pro Českou republiku je dovoz kvalifikované pracovní síly ze slovanských zemí východní a jihovýchodní Evropy. Tito lidé, kteří přicházejí do naší země již většinou v dospělém věku, se prostě do společnosti snadno vstřebají a český stát v zásadě za ně nemusí nést všechny náklady na vzdělávání či zdravotnictví, které si výchova dětí a mladých lidí vyžaduje. Prostě, většinou může dostat hotovou pracovní sílu, vlastně skoro zdarma.