Sovětský svaz se v zásadě při řešení zahraničněpolitických problémů držel od časů J.V. Stalina staré ruské imperiální reálpolitiky. A Stalin byl mistrem této reálpolitiky. Proti tomu postavily Spojené státy, a s nimi vlastně celý západní svět, jiný společenskopolitický systém, s vysoce efektivní ekonomikou, ale podpořený velkou vojenskou silou. A protože Sovětský svaz měl své globální zájmy, spočívající v podpoře revolučních a v zásadě protiamerických hnutí po celém světě, čelily tomu Spojené státy rovněž globálním přístupem. A protože jejich hospodářská síla byla nekonečně větší, než-li hospodářská moc Sovětského svazu, zůstaly USA na přelomu 80. a 90. let minulého století na světovém kolbišti jako jediná supervelmoc. Sovětský svaz se ekonomicky, politicky i morálně zhroutil.

Rusko

Dnešní Rusko, Putinovo Rusko je státem, který je si vědom hranic své moci a síly. Má vynikající armádu, sofistikované zbraňové systémy, masu výtečně vycvičených vojáků, progresivní vojenskou doktrinu a tradičně skvělé velitelské kádry, ale nic z toho a ani soubor všech těchto faktorů neznamená, že by Rusko mohlo hrát v dnešním světě první, nebo alespoň druhé housle. Připomenu ještě, že ruské státní finance jsou překvapivě ve výtečném stavu. Deficit, státní dluh ruského státu nedosahuje ani 15% vytvářeného HDP této země. Kdyby Rusko použilo cca 150 mld. USD uložených ve svém Fondu budoucnosti, kam jsou ukládány přebytky z obchodování Ruska s ropou a zemním plynem, a další stamiliardy dolarů, jimiž Rusko disponuje v rezervách své centrální banky, tato země by hravě zaplatila veškeré své dluhy.

Rusko po desetiletích skvěle resuscitovalo v posledních letech svou pozici v oblasti zemědělské výroby, sankce Západu mu v této oblasti jednoznačně pomohly. Horší je to v oblasti průmyslu a ruské vedení, včetně nového technokratického premiéra, budou jistě zvažovat, jak použít peníze, které zatím mrtvě leží na účtech ruské centrální banky, k celkové modernizaci země, k uplatnění technologické revoluce, digitalizace a robotizace především v průmyslu.

Případ Číny

Je možné říci, že nejlépe z amerických politiků rozuměl Číně H. Kissinger a také jeho šéf někdejší americký prezident Nixon. Zejména pak demokratičtí prezidenti, Clinton a Obama, usilovali o to mít s Čínou vyrovnané, pragmatické a racionální vztahy. Část amerických politických elit, především pak republikánská strana, si ovšem vybrala Čínu, pro obraz svého ideálního nepřítele. Zapadá to do tradiční politiky amerických politických elit z doby studené války. Jasný nepřítel, a to jak v ideologické oblasti (zemi přece vede komunistická strana), tak v oblasti geopolitiky. Potíž je ovšem v tom, že Čína je světem pro sebe. Na rozdíl od Sovětského svazu nemá potřebu formovat svět podle svých ideologických představ, vyvážet je a jít do nežádoucích konfrontací. Ona především považuje za svůj základní úkol rozvíjet životní úroveň 1,4 miliardy svých obyvatel. Ve světě má Čína pochopitelně své hospodářské zájmy. Potřebuje suroviny, zejména z rozvojového světa a dodává do těchto zemí kvalitní a levné čínské spotřební zboží. Na výzkum a vývoj vydává Čína v současnosti mnohem více prostředků než-li Spojené státy a Evropská unie. Pak se ovšem nelze divit tomu, že Čína získává v některých technologiích předstih před Západem.