Španělští dramatici nebývají častým předmětem zájmu českých divadel. I z tohoto hlediska je potřeba ocenit jistou odvahu Vinohradského divadla, které přistoupilo k představení jednoho z klíčových děl talentovaného španělského dramatika, který zahynul v pouhých 38 letech v průběhu španělské občanské války kulkou z revolveru fašistů.

Hra je inscenací, sondou do života velmi konzervativní, upjaté a bigotní španělské venkovské společnosti. Podstata příběhu spočívá v tom, že matka Bernarda, přesvědčivě a dramaticky zahraná Terezou Bebarovou, drží své dcery po smrti svého manžela v osmileté klauzuře, přísném oddělení od společenského života. Pět děvčat a mladých žen různého věku, dcery Bernardy, tak sedí doma a hledají únik z této své neblahé situace. Tím únikem je možnost manželství, kde ovšem jeden druh znevolnéní, ve kterém mladé ženy žijí, může být nahrazen jiným druhem znevolnění a totální závislosti ženy na manželovi.

V druhé hlavní roli vystupuje jako Poncia, jakási univerzální služebnice a partnerka paní domu, velmi přesvědčivě Regina Rázlová. Právě ona se snaží být organizátorkou života celé domácnosti, což by mělo zmírnit přísný až kasárenský režim, zavedený matkou Bernardou.

Poncia nastavuje Bernardě často zrcadlo reálnějšího světa, ale to Bernarda nechce vidět. Spoléhá na absolutní poslušnost svých dcer.

Hra je aktuální v dnešní době, kdy se setkáváme po více než třiceti letech znovu s cenzurou, jednostrannou propagandou, zkreslenou informovaností a se snahou establishmentu tlačit společnost k postojům, do kterých by se za normálního chodu společnosti nikdy nemohla dostat. I matce Bernardě se podařilo vytvořit ve své domácnosti prostředí, v němž se neodmlouvá, alespoň ne jí. Jedinou výjimkou je Poncia.