Musím říct, že mě článek zaujal, protože svědčí o velké znalosti české historie.  Styl článku, napsaný poněkud příjemně archaickou češtinou, naznačuje, že jej napsal sám deklarovaný autor a nikoliv někdo z jeho pomocníků.

Ve všech průzkumech veřejného mínění se ukazuje, že dějinné období, na které jsou dnešní Češi nejvíce hrdí, se jmenuje první Československá republika. To není nijak překvapivé, protože i dnešní Češi si uvědomují, že tři sta let existence Čechů v habsburské monarchii bylo pro historii národa čímsi cizorodým a nepatřičným.

Diskuze o tom, že by se ještě za první republiky vrátil na „své“ původní místo na Malostranském náměstí, ze kterého byl po vzniku Československé republiky odstraněn, pomník maršála Radeckého, prostě nebyla vůbec myslitelná.

Stejně tak by nebyla myslitelná ani vážná diskuze vedená například o znovuinstalaci (po 28. říjnu 1918 zničeného a odstraněného) Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. I tento monument byl zcela oprávněně spojován s prohnilou rakouskou monarchií, s násilnou rekatolizací země a vyhnáním a zničením velké části české (protestantské) šlechty a obrovskými zábory její půdy Habsburky. A její rozdání do země přivandrovalým cizím šlechtickým rodům. A také katolické církvi... Dokonce i T. G. Masaryk se ohradil proti možné znovuinstalaci Mariánského sloupu…

Podívám se do historických análů, zda by se takový výrok T. G. Masaryka nenašel také, pokud jde o Radeckého. Pokud by se nenašel, tak prostě proto, že by vůbec nikomu z velkých mužů Československé republiky mezi dvěma světovými válkami, ať už to byli Masaryk, Beneš, Švehla, Klofáč ad., nenapadlo o něčem takovém uvažovat. Tedy uvažovat o návratu pomníku rakouského vojevůdce, byť původem z českého šlechtického rodu, ovšem celý život mluvícího převážně německy (je otázka, zda česky vůbec uměl).

Prostě nepsanou politickou doktrínou první Československé republiky, na které se shodla naprostá většina vládních činitelů v nejrůznějších konstelacích politického uspořádání první republiky, byl naprostý rozchod s Rakouskem.   A se všemi symboly staré, prohnilé habsburské monarchie. A mezi ty symboly patřil také maršál Radecký, který velmi umně v čele rakouských vojsk, v zájmu dynastie, potlačoval v Itálii národně osvobozovací hnutí. Nevím, jestli zrovna na to bych chtěl být hrdý. Je přece jen velký rozdíl mezi vítěznou Žižkovou bitvou na Vítkově a vítěznou Radeckého bitvou u Novary. Ta druhá bitva nemá pro Čechy žádný význam. Kromě toho, že byli kanónenfutrem v boji rakouských generálů.

Velmi jemně píše Schwarzenberg v článku o velkém vítězství mezinárodní reakce a uskupení vojsk, vedeného jeho příbuzným a jmenovcem v bitvě u Lipska, nad Napoleonem. Ano, šéfem generálního štábu spojené armády evropské reakce proti Napoleonovi, byl právě Radecký. On to byl, kdo připravil operační plány bitvy. Ale hodnocení Napoleona jako uzurpátora je ve Schwarzenbergově mysli jakýmsi myšlenkovým reziduem evropské rodové aristokracie, ve vztahu k povýšenci do císařské hodnosti. Napoleonské války určitě představovaly velké utrpení pro obyvatelstvo velké části Evropy. Je ale otázkou, proč vznikly. Kdo byl ten, kdo je vyvolal, zda to nebyla právě evropská reakce, pro kterou byla revoluční Francie nepříjemným příkladem pro vlastní ujařmené obyvatelstvo.

Ať tak nebo onak byl císař Napoleon dítětem Francouzské revoluce, která otevřela okno pokroku do zatuchlé feudální Evropy. Proto byla nenáviděná evropskou aristokracií jak revoluce, tak i její dědic, francouzský císař.

Pokud už by se mělo uvažovat o znovuinstalaci nějakého pomníku na Malostranském náměstí, měl by to být pomník vynikajícího francouzského historika a slavisty Ernesta Denise. Byl to právě on, jemuž byla za první republiky postavena socha na tomto náměstí a odhalena 27. října 1928 za účasti Dr. Edvarda Beneše. Denis, což dnes není příliš známo, se velice zasloužil o to, aby ve Francii zpopularizoval české dějiny a Čechy vůbec. Jako vynikající historik zaplnil cyklem prací o českých dějinách dobu, kterou již nezpracovával František Palacký. Připomenu stěžejní Denisova díla: Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře. Právě v těchto historických pracích nezaujatého cizince a přitom přítele českého národa byl vykreslen obraz bělohorské tragédie a pobělohorského období.

Denisův pomník byl nacisty v roce 1940 odstraněn z Malostranského náměstí. Pokud by se tedy někdo měl vrátit na Malostranské náměstí, byl by to nikoliv český kondotiér v rakouských službách, ale velký přítel českého národa, jehož díla a práce ve prospěch českého národa si vážila celá předválečná československá politická elita.

Mou základní otázkou na Karla Schwarzenbergovi v této souvislosti je: Chceme opravdu navazovat na první Československou republiku anebo na prohnilou monarchii, k níž cítí K. Schwarzenberg zřejmě nostalgický vztah? Diskuze o Radeckého pomníku - pokud nějaká bude - nám to napoví.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele