Když se podívám na politickou mapu země, tak sociální demokracie dnes vypadá jako zcela zdecimovaná politická síla. Ostatně podobně jako komunisté.

Počet mandátů oběma stranám oproti předchozím komunálním volbám dramaticky poklesl. Je to svým způsobem logické, protože zejména v sociální demokracii došlo k likvidaci celé řady místních organizací, z nichž se v minulosti rekrutovali kandidáti pro komunální volby.

Je složité, bez vhodného klíče (který neexistuje), vyhodnotit, co se skrývá pod názvy jednotlivých kandidátek, tedy jaký mají obsah. Řada sociální demokratů se totiž ukryla do kandidátek s roztodivnými, často absurdními názvy, takže není zřejmé, zda a jak byli politicky úspěšní.

Jsou však výjimky na severní Moravě, kdy v některých městech, na prvním místě v Bohumíně a v Karviné, postavili sociální demokraté hrdě svou kandidátku a slavně ve volbách zvítězili. Společným jmenovatelem jejich úspěchu je dlouhodobá konstruktivní práce pro město, bez jakýchkoliv skandálů a interních hádanic, které jsou tak obvyklé v řadě jiných míst.

Naopak např. sociální demokracii v Ostravě se podařilo vyzmizíkovat tuto stranu poprvé po revoluci z účasti v městském zastupitelstvu. A nepomohla v čele kandidátky ani tak těžká váha, jako je bývalý úspěšný primátor za ČSSD, Kajnar. Prostě seriál chyb, které sociální demokracie v Ostravě za posledních deset let spáchala, je odstrašujícím případem toho, jak ztratit věrohodnost, tvář a voliče. Odstranění Kajnara z čela kandidátky pro volby do ostravského zastupitelstva před osmi lety, kterému tehdejší předseda strany, Sobotka, jen trpně přihlížel a jeho nahrazení politickým nýmandem, to byl první krok v propadu reputace ČSSD v Ostravě. Dlouhodobým faktorem, který jde výhradně za Sobotkou a Pokorným, jsou byty OKD...Liknavost exponentu ČSSD v této věci způsobila, že nejméně pro 150 tisíc lidí je tato strana navždy nevěrohodná.

Dalším klíčovým momentem byla snaha Kajnarova nástupce provést uprostřed volebního období převrat na ostravské radnici a vyšupačit z funkce primátora exponenta hnutí ANO Macuru. Dopadlo to však opačně. Pučisté z ČSSD byli poraženi a dožívali na okraji zastupitelstva a postupně odešli také z ČSSD.

Pak začaly interní hádky. A nakonec jedno z vedení ČSSD (už ani nevím které) vyloučilo podstatnou část členů ostravské organizace z této strany.

Takže znovu opakuji, seriál strašlivých politických chyb. Neschopnost vedení strany moderovat rozumným způsobem dialog mezi znesvářenými skupinami a sázka na L. Zaorálka, který ovšem v posledních nejméně deseti letech sehrává v ČSSD spíše retardační roli.

Slušné volební výsledky má ČSSD kromě Karviné a Bohumína také v Novém Jičíně, v Jeseníku. Nakonec proniklo i do zastupitelstev v Třinci, v Blansku a zejména v Brně. Těch 6% brněnských hlasů pro ČSSD není žádná velká sláva, s ohledem na to, že ještě v nedávné době, tedy v letech 2006 – 2014 měla soc. dem. v Brně primátora a ovládala celou řadu významných městských částí.

V roce 2014 R. Onderkovi unikla možnost sestavit radu města pod svým vedením jen těsně. Na střední Moravě v některých malých městech se kandidáti ČSSD rovněž prosadili (např. Kostelec na Hané).

Pokud jdeme do Čech, tak většina médií si všímá vynikajícího volebního výsledku Jana Birkeho v Náchodě. Těch téměř 40% hlasů pro jím vedenou, trochu jinotajnou kandidátku ČSSD, to je skvělé číslo.

Nemělo by se ale zapomínat na okresní město Čáslav, v němž sociální demokraté získali 46% hlasů. A senátor Strnad se může stát již potřetí zvoleným senátorem. A současně také opakovaně, po pár letech starostou Čáslavi. Také za ním, tak jako za Birkem, je ohromný kus práce pro věc veřejnou, pro veřejné blaho. Jediný „skandál“ spojen se jménem senátora Strnada byl, že finančně pomohl místnímu fotbalovému klubu. Tedy nestrčil peníze do vlastní kapsy, jako mnozí jiní, zejména v pražské politice, ale pracoval příkladně ve prospěch svého města a jeho úspěchů a lidé to vědí. Totéž lze říci o Birkem. Je jen škoda, že tito dva lidé z nejrůznějších důvodů nechtějí směřovat své kroky do centrální politiky.

V Přibyslavi, ve městě na česko-moravském pomezí, získala sociální demokracie spolu s nezávislými 27,03% hlasů. Jsem rád, že mezi takto úspěšnými komunálními politiky sociální demokracie, za situace celkové stranické mizérie, je moje bývalá mluvčí z doby, kdy jsem byl předsedou vlády, Lucie Orgoníková.

Sociální demokraté byli úspěšní také v Klatovech, kde spolu s hnutím ANO získali pětinu hlasů. Sice žádná velká sláva, ale za daných okolností je i těch 6,8% hlasů pro ČSSD v Lounech vlastně velkým úspěchem.

Jinak řečeno, existují ne sice četné, ale přeci jen určité ostrůvky pozitivní deviace, na kterých by se dalo stavět. Bohužel, velká města jsou, až na Pardubice, ztracena (v Pardubicích bude ČSSD alespoň v městském zastupitelstvu).

Za to byla sociální demokracie zcela vyzmizíkována s výjimkou jediných Loun, ze zastupitelstev všech okresních měst v Ústeckém kraji. V Mostě, své dřívější baště, získala pouhé 1%. Chomutov, další bašta – nic. Totální debakl.

Nakonec jsem si nechal Prahu. V Ústeckém kraji jsem dosahoval ve volbách pravidelně jako lídr kandidátky ČSSD nejlepších volebních výsledků ze všech českých krajů. I v posledních volbách do sněmovny, kterých jsem se za ČSSD zúčastnil v roce 2010, jsem získal s kandidátkou této strany téměř čtvrtinu hlasů. Havelkové, Andrtové a spol. zcela zničili pozice ČSSD v Ústeckém kraji.

V Praze jsem od roku 1990 velmi trpělivě budoval politickou pozici v pražském zastupitelstvu. Osm let v opozici a šest let jako náměstek primátora pro finance. Z ČSSD se z outsidera pražské politiky stala vážená radniční strana. To všechno moji nástupci po roce 2010 postupně devastovali, až to zničili úplně.

Dívat se na sestavu kandidátky tzv. Solidarity, kde se spojili ČSSD se Zelenými a dvěma sobotkovskými entitami, bylo tristní. Od počátku jsem věděl, že taková kandidátka, kterou oktrojovali pražskému městskému výboru Šmerda s Petříčkem, nemohla získat více než 2 – 3% hlasů. To jsem říkal opakovaně a od začátku.

Vedení strany včetně jeho předsednictva, nenechalo pražskou organizaci vytvořit vlastní kandidátku, která by byla věrohodnou alternativou k dalším politickým subjektům. Postavit do čela kandidátky bývalou ombudsmanku s kontroverzní pověstí a bez jakýchkoliv zkušeností z komunální politiky je plnou odpovědností vedení strany a celého předsednictva této strany, které tuto hrůznou operaci umožnilo.

Přitom inflace a energetická krize jsou takovou ohromnou studnicí možností k útoku na vládní strany, že je k nevíře, že zůstaly prakticky nevyužity. Většina voličů levice byla vždy rusofilská. Petříčkova rusofóbní vystoupení v médiích, která jako kdyby vypadla z dílny TOP 09, přinutila řadu tradičních voličů sociální demokracie, aby zůstali doma anebo volili hnutí ANO či SPD. Tedy aby volili racionálně. S pobavením i smutkem jsem sledoval některé programové výstřelky, které tu a tam z pražské ČSSD vybublaly. Lídryně kandidátky se např. dožadovala toho, aby nebyl dokončen vnitřní městský okruh a aby lidé více chodili pěšky… V horké části volební kampaně pak přišli někteří výtečníci opět s dalším „vynikajícím“ nápadem, boje proti menstruační chudobě.

Prostě jeden politický nesmysl stíhal nesmysl další. To, že jedinou veřejnou akci, ke které se „Solidarita“ odhodlala, byla účast na pražském průvodu Prague Pride, nebylo překvapivé. Nic proti tomu i já jsem se těchto průvodů v minulosti účastnil, ale dnes nemám pocit, že by někdo u nás homosexuálům a lesbám chtěl ubližovat. Prostě je to jako mlátit do otevřených dveří.

A jaká jsou východiska?

Souhlasím, že to chce diskusi, jak k ní vyzývají protagonisté současného sobotkovského typu politiky ČSSD: M. Šmarda a P. Eichler (v dnešním Právu). Je zajímavé, že oba dva mluví o pražské kandidátce ČSSD se Zelenými vlastně s respektem, zanícením, s nostalgií, že prý byla příliš krátká doba na to, aby se věc úspěšně povedla. Podle mého názoru součet dvou nul, je vždycky jenom nula, v tomto případě výjimečně 2%.

Sociální demokracie v budoucnosti by měla hledět k sociálním tématům na prvém místě. K tomu potřebuje lidi, jako je J. Maláčová.

Potřebuje anticipovat vývoj v oblasti ekologické politiky, a to třeba pohledem do programové dílny západoevropských soc. dem. stran anebo německých a rakouských Zelených. Mám pocit, že k tomu se nepotřebuje spojovat s programově vyprázdněnými českými Zelenými.

ČSSD potřebuje jasně formulovat politiku v oblasti bytové. V této oblasti má dokonce několik vynikajících odborníků (JUDr. Přikryl). Kromě toho, v tenatech parlamentní administrativy loni uvázl před třetím čtením ve sněmovně v minulém volebním období návrh zákona, směřující k financování komunální výstavby levných bytů. Na něm je možné stavět bytovou politiku strany.

V každém případě ve všech třech oblastech je nezbytné, aby za ČSSD mluvili anebo podkladové materiály připravovali odborníci a nikoliv diletanti, jak se to v posledních letech v ČSSD často děje.

A začít vážná jednání o spojení (ne sjednocení) levice, levicových formací s jakýmsi „federativním“ uspořádáním. Tak, aby už v příštích sněmovních volbách bylo možné postavit jednotnou kandidátku, složenou ze zajímavých osobností, které se hlásí k levici.

A ze všeho nejdříve to chce, aby odešlo celé současné vedení sociální demokracie, k určitému datu např. do dvou měsíců. Je nutné také převolit delegáty sjezdu tak, aby měli vůbec nějakou legitimitu a nebyli jen plodem manipulativního úsilí Pocheů, Havelků, Špačků a podobných, od nichž je potřeba stranu osvobodit. Vedení strany by mělo také umožnit osobní setkání zástupců všech úspěšných kandidátek z celé strany tak, aby tito úspěšní lidé sdělili, jak oni si to představují. A mezi těmito lidmi vyhledat budoucí lídry, kteří by mohli sociální demokracii a zejména spojenou levici vést a povznést.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele