Jsem od raného mládí sportovním fanouškem a kromě fotbalu a dalších sportů jsem se pochopitelně věnoval také hokeji. Hokeji vlastně jenom jako divák. Ale zase mohu říci, že je to skoro 60 let, co jsem šel poprvé a sám na pražský Zimní stadion na Štvanici, abych viděl hokejový zápas druholigové Slavie.

Se svým otcem jsem chodil na zápasy Sparty také na Zimní stadion, ale většinou už do Sportovní haly v Holešovicích. Pamatuji tedy mnohé. Obdivoval jsem několik generací českých i slovenských hokejových hráčů. V té nejstarší, kterou jsem já měl možnost vnímat jako divák, byl vynikající individualitou zejména V. Bubník. V 70. letech to byli především Jiří Holík, V. Martinec, F. Pospíšil, O. Machač, ale také brankáři J. Holeček a V. Dzurilla a řada dalších. Prostě to byli naši Zlatí hoši ze 70. let, kteří dokázali porážet jak skvělé Rusy, tak vynikající Kanaďany. A upřímně, kdyby měli tito hráči možnost si tehdy zahrát NHL, vydělali by velké peníze. Dnes řada z nich musí počítat každou korunu, protože prostě žijí z nevalného českého důchodu. Nedávno zemřelý fenomenální obránce Jan Suchý by o tom mohl vyprávět.

V závěru 80. let a v 90. letech ovšem nastoupila jiná zlatá generace, kterou jsme měli rovněž možnost obdivovat. Měli jsme ještě i v prvním desetiletí tohoto století mnoho vynikajících hráčů. Ale jen jeden z nich byl světová extratřída. V některých letech byl dokonce nejlepším hráčem světa. Jeho jméno zní Jaromír Jágr.