Když jsem se stal v roce 2004 ministrem pro místní rozvoj, tak jsme na ministerstvu především vytvořili krátkodobý dokument, říkali jsme mu „Akční plán“, který obsahoval některá časově neodkladná opatření. A v roce 2005, těsně než jsem byl jmenován premiérem, jsme ve vládě schválili střednědobou Koncepci bytové politiky s horizontem následujících 10 let.

Již tehdy jsme navrhovali některá nutná i nová opatření. Také proto, že se naši předchůdci nebyli schopni shodnout na reformě nájemného bydlení. Takže hrozilo, že nejen náš Ústavní, ale také (a zejména) Evropský soud pro lidská práva, stejně jako to udělal tehdy v Polsku, zruší regulaci nájemného, které nepokrývalo ani náklady na provoz a údržbu. To by byl tvrdý náraz pro mnohé. Vyřešili jsme to možností upravit nájemné, a to po malých etapách rozložených do pěti let. Prosadili jsme zákon o určité formě podpory družstevní výstavby. Pro družstva jsme založili Radu vlády pro družstevnictví.

S ukončením činnosti mé vlády v roce 2006 však pozornost bytové politice na dlouhá léta ustala. Až do formulace programu této vlády, který obsahoval vše, co je třeba realizovat v bytové politice. Bohužel, kompetence k uskutečnění navržených opatření nedržela ČSSD, rezort MMR měl koaliční partner. Ceny se dík tomu v nájemném i u nových bytů „splašily“.

Nejsme jedinou zemí, která řeší obdobné problémy. Jaké?