Ve skutečnosti svůj díl viny nesou jak státy, reprezentované jejich politickými elitami, tak finanční trhy.

Politické reprezentace západních států nadále selhávají především v tom, že zatím nedokázaly kolektivně zareagovat na prudkou globalizaci finančních trhů. Pro fungování globálního trhu nedokázaly vytvořit rozumná pravidla, takže vznikla obrovská nerovnováha mezi globálně fungující ekonomikou na jedné straně a lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou na straně druhé.

Ukazuje se, že klasická národní demokracie, v jejímž rámci politické rozhodování podmiňuje poměrně krátký volební cyklus, včetně snah politiků i politických stran o znovuzvolení, není se svým klopotným a lokálně omezeným rozhodováním skutečnou protiváhou pro globálně a rychle fungující trhy, s jejich schopností bleskurychlého přesunování kapitálu a spekulování po celém glóbu.

Národní politika nejenže není schopná kontrolovat vznik různých „bublin" a dluhů, které vznikají v jakési „nadnárodní stratosféře", v níž dnes působí „neviditelná ruka trhu", ale stala se ve svém--volebním cyklem podporovaném--populismu závislou na často fiktivních penězích, které globální finanční trhy vytvářejí.

Státy si dlouho mohly snadno půjčovat na „trzích" peníze, nad jejichž krytím v podobě nějaké reálně vytvořené hodnoty měly na rozdíl od klasického, „před-globálního" kapitalismu stále menší kontrolu. V kombinaci s populismem tak rostlo rozmařilé státní utrácení, a zdaleka nikoliv jen za účelem financování sociálních programů.

„Populistické" bylo ovšem i chování trhů, které státům i dalším zákazníkům nabízely v neregulovaném prostředí finanční „aktiva" vzniklá z pochybných spekulací. Hypoteční krize v USA byla zaviněna společným „populismem" státu a trhů: pro vlády bylo v podobě deregulace, kterou si trhy přály, politicky výhodné podporovat jakýsi lidový kapitalismus, v němž si skoro každý mohl dovolit hypotéku, pro trhy to byl výborný byznys.

Když bublina praskla, zaplatili to daňoví poplatníci. Navíc trhy, s pomocí svých neoliberálních „vykladačů", kteří o nich něžně mluví jako o nějaké osobě, jež neustále na něco citlivě reaguje, spustily jednostrannou propagandu, že nad poměry si žily především státy a jejich průměrní obyvatelé.

Ve skutečnosti si nad poměry žily i trhy. Zatímco státy se ovšem pustily do šetření, na trzích se toho od roku 2008 příliš nezměnilo. Své globální převahy využily k útokům či spekulacím právě proti státům oslabeným dluhy, jejichž nemalou část tvoří i peníze utracené za záchranné balíčky pro soukromý sektor.

Nejnovější krize je především výsledkem této pokračující nerovnováhy v síle národních politických reprezentací a globálního trhu. Zatímco politici národních států, jejichž politické strany, potřebující peníze, jsou víceméně zprivatizovány do rukou tržních subjektů, poslušně začali spořit převážně s pomocí škrtů, které dopadnou na středně příjmové skupiny, tržní subjekty a jejich představitelé nadále unikají vyšším daním i postihům za neodpovědné chování.

Ještě vážnější je, že nedostatek regulace trhů nadále vytváří nerovnováhy, na jejichž řešení nemají slabé, neboť jen národní (a navíc do značné míry „zprivatizované") politické reprezentace států sílu. Celý systém se tak ocitnul nad propastí, a jelikož nemá „pilota" v podobě globální politiky, ale jen špatně naprogramovaného „autopilota" v podobě globálních trhů, hrozí mu pád.

Právo, 22.8.2011. Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se souhlasem autora.