To vůbec neznamená, že by autor těchto řádek lidem nepřál, že by si přál, aby lidé chudli nebo mrzli díky vysokým cenám energií. Je tomu právě naopak. Faktem však je, že bohatá a zdravá společnost na dávkách živořit nemůže. Dávky skutečnou podstatu problému totiž neřeší. Ponechme nyní stranou samotnou výši a konstrukci této konkrétní dávky „pro všechny“, která je zbytečná pro bohaté a (i díky tomu) chudé nespasí, a řekněme si, co a jak lze nebo nelze teoreticky kompenzovat. Díky covidu se totiž vžil pocit, že kompenzovat lze asi všechno. V opačném gardu se pak dnes prosazuje zdanění „mimořádných“ či „nezasloužených“ zisků. Zvrácená ekonomická logika, která nemůže vést k ničemu jinému než ke stagnaci a úpadku.

S cenami energií se podle všeho bohužel posunujeme na novou, vyšší úroveň. Nejde s největší pravděpodobností o krátkodobý jednorázový výkyv, který by potřebným byl teoreticky snad kompenzovatelný. Jde o dlouhodobý trend. Vyšší ceny energií jsou faktickým cílem zelené politiky Green Dealu. Ten stále běží dál v nezměněné podobě. Nad jeho drobnými korekcemi k lepšímu nejásejme. Od února se přidaly také důsledky ukrajinské války. Ani ty pravděpodobně rychle neodezní. I kdyby válka zítra skončila příměřím. Snaha nahrazovat importy z Ruska a vyhnout se tak závislosti na partnerovi, který využívá energetické suroviny k prosazování svých zájmů, bude totiž jistě pokračovat i po skončení války. To s sebou logicky ponese vyšší ceny než ty, na které jsme dosud byli zvyklí díky relativně levnému ruskému importu produktovody. Za těchto podmínek jsou jakékoli dlouhodobé kompenzace nemyslitelné.