Státní zemědělská a potravinářská inspekce minulou středu oslavila úspěšné uzavření výrobny jídel v ústecké garsonce. Předpokládám, že jako bonus dostane provozovatel i příjemnou pokutu.

Evidentně to nebyla tak špatná kuchyně. Podle SZPI vařil kolem 50 obědů denně. Jedno jídlo za 66 korun, polévka dalších 12. Stát by měl být nadšený, že je někdo schopný postarat se sám o sebe. Není.

Hypernormovaná kuchyně

Uznávám, že vařit teplá jídla v garsonce bez ledničky, je trochu odvážný nápad. Na druhou stranu, kdyby vařil hnusně, tak nemá 50 platících zákazníků denně.

Jenže pravidla, která musí člověk splnit, aby mohl legálně prodávat i jednoduchá a bezpečná jídla typu pečivo, jsou absurdní.

Je prakticky nemožné, aby si dáma, jejíž bábovku spokojeně koštovaly generace vaší rodiny – včetně malých dětí – legálně přivydělala k penzi tím, že bude buchty prodávat do sousední cukrárny.

Pro začátek – čeká vás stavba úplně nové další kuchyně, která musí splňovat asi miliardu stavebních předpisů. To je investice, která se vám pečením buchty do krámku naproti zaplatí jenom těžko. A ve výsledku to pak už ani není ta kuchyně, ve které vás bavilo vařit, a odkud cukroví tak chutná.

„My nic, to ta zlá EU.“

Pokud si pozvete hygieniky schválit vaši stávající kuchyň, vysmějí se vám. A odvolají se přitom na tajemné předpisy Evropské unie a nakreslí před vámi Kafkův Zámek. „My nic, to ta zlá EU.“

Opravdu?

Ne.

Podívejme se do Velké Británie. Pokud se rozhodnete prodávat svoje domácí buchty tam, musíte se zaregistrovat na lokální inspekci, samozřejmě online. Inspekce vás pak může, ale taky nemusí (!) zkontrolovat, protože přece pečete jenom buchty, tak proč by prověřovali vaši troubu.

Internet je plný příjemných příběhů o britských inspektorech, kteří přišli na návštěvu, pochválili krásnou venkovskou kuchyň s velkými okny a dali radu, jak líp vařit. Mimochodem, samozřejmě i v Británii platí předpisy, i ten o oddělených umývárnách domácího a obchodního nádobí. Jenže jako druhá umývárna úplně stačí umyvadlo na záchodě o patro výš.

Krom toho potřebujete klasickou registraci jako živnostník a taky pojištění, pokud by se přece jenom něco stalo a vy museli zákazníkům platit odškodnění. Nikdo nikoho nešikanuje. Všichni si šmakujou na koláčcích.

Zpátky do Čech.

Když jsem psal, že je internet plný popisů příjemných setkání s britskou schvalovací inspekcí, hádejte, kolik popisů příjemných setkání se dá najít česky. Nicméně když už máme celostátně blbá pravidla, tak nepřekvapí, že i úředníky prudí je do puntíku vyžadovat.

Co s tím?

Přece není normální, aby matka na rodičovské nemohla legálně prodávat bábovky. Nebo váš dědeček. Nebo studentka

Samostatnou kapitolou samozřejmě je, že to spousta cukráren a spousta domácích pekařů a pekařek obchází a pečou komerčně načerno. To je to nejperverznější – ty vynikající sladkosti, které si nepochybně pochvalují i úředníci a politici, co sestavili tak zbytečnou regulaci, jsou upečené nelegálně. Ale právě proto, že jsou upečené doma s láskou a ne na pásu s nenávistí k práci, jsou tak vynikající.

Řešením je naprosto zásadní rozvolnění předpisů pro domácí komerční vaření. Zvlášť u relativně bezpečných jídel jako jsou třeba právě pečené sladkosti. Británie může být vynikající místo, kde se inspirovat.

Když je moje kuchyň dost dobrá pro moje děti – a jejich stejně staré kamarády – proč by nemohla být dost dobrá i pro moje živnostničení?

Pak už stačí živnostenské oprávnění – volné – a tomu, a to si přiznejme, povinné komerční pojištění, kdyby se přece jenom něco stalo.

Asi by bylo fajn i povinné varování, že bábovka nepochází z prostředí velkovýrobny jedlých hmot. Něco jako „Pozor – čerstvý výrobek z domácí kuchyně“

Takový nebezpečný výrobek by si určitě nikdo nekoupil.